Já a moje vlasy

11. února 2016 v 21:55 | Morbid_Curiosity |  zpovědníček


Rozhodla jsem se sepsat článek o mých vlasech. Nejenom pro případnou inspiraci, ale i pro obnovení vzpomínek :D Rozepsala jsem ho asi před rokem a teprve teď jsem se nějak dokopala k tomu, abych ho dopsala... :D

S největší pravděpodobností se tu sem tam pohybuje jenom málo lidí, který někdy viděli moje vlasy a to málo je vidělo před tak dávnou dobou, že už se to ani nedá počítat, protože se to zásadně změnilo. Samozřejmě, aby to nebylo tak snadný, nemám fotky... :D

Takže... Já a moje vlasy... Je to dlouhý příběh sahající až... No je to daleko v minulosti. :D



Když jsem byla malá, neměla jsem vlasy. Myslím po narození. To samozřejmě nejspíš není tak šokující zpráva. :D Šokující na tom je to, že když mi konečně začaly vlasy růst, byly blonďatý a navíc kudrnatý. Původ tohoto genu je neznámý. Máma tvrdá, že táta a táta tvrdí... Nic netvrdí radši. Bůhví jak ono to tenkrát na tom mejdanu vlastně bylo... Nebo s kym.
Moje vlasy mi přirozeně každej záviděl, protože rostly do šílených délek a to i s tím, že byly kudrnatý. Mně to přirozeně bylo úplně jedno, ačkoliv babička se slzama v očích občas zavzpomíná, jak jsem si natřásala lokny před jejím obřím zrcadle a prohlašovala jsem "Babi, to jsem ale kásnej kudunačka!".
Řekla jsem lokny? Ano. Byla jsem od malička kudrnatá - jsem od malička kudrnatá (fuck it!) - ale kdysi dávno jsem měla ještě takový ty princeznovský ruličky, vlasy zdravý a nepoškozený, dlouhý téměř do pasu ve stavu krouceném, pod zadek ve stavu rovném. Momentálně si závidím tu dýlku... :(

První zásadní zásah do mých vlasů, na kterej si vzpomínám, proběhl někdy během první nebo druhý třídy. Byla jsem tehdy s tátovou novou super rodinou na dovolený a přivezla jsem si vši, že bych jich mohla podat po koruně 100 a stejně by ze mě za chvíli byl milionář. Nechutný. Navíc v době, kdy se bohužel vši řešili úplně jinak, než dneska. Tou dobou totiž sprejů a gelů a olejů a já nevim jakejch všech serepetiček na vši bylo po skromnu a to málo, co bylo, navíc nefungovalo. Litr zabil dvě vši, který okamžtě zastoupilo 20 vylíhlejch hnid. A jako bonus jsem měla dlouhý kudrnatý vlasy.
No jak to tenkrát mohlo dopadnout... Po několika desítkách neúspěšných pokusů zbavit moje (prej) nádherný vlasy vší máma holt vzala nůžky a můžu vás ubezpečit, že kratší vlasy jsem měla až teprve když jsem si před cca dvěma roky nechala vyholit část hlavy. A že jsem měla už ledacos za účesy a "účesy". Zkrátka jsem byla na kluka. Obrečely jsme to s mámou opravdu poctivě.

A samozřejmě od tý doby mi už nikdy vlasy nenarostly do takový dýlky. Rostly a furt byly zdravý a pevný a s loknama, ale nerostly tolik. Do toho se sem tam do toho zašmodrchal mámin akutní smysl pro módu a tak jsem šla na mikádo, nebo můj akutní smysl... no byl to absolutně nesmysl, ale chtěla jsem prostě ostříhat... Ale aspoň jsem si ještě neničila vlasy ničím jiným. Nosila jsem ty úchylný a divný černý plastový čelenky se zubama, co se spojovaly do kruhu i ty míň úchylný látkový čelenky s kytičkama. Občas culík nebo cop... V každým případě jsem po příchodu se školy vypadala jak sluníčko, jak se mi během dne vlasy postupně uvolňovaly z účesu :D.

Vzpomínám si na svůj vlastní nejhorší nápad co s vlasama: "Mami! Já chci ofinu!". Máma mi říkala, ať to nedělám. Že s těma kudrnatýma vlasama moje ofina rozhodně nebude vypadat tak, jak bych chtěla. Navíc tou dobou ještě žehlička na vlasy byla tak trochu utopie, jenom pár extrémistů si dokázalo narovnat vlasy fénem přes kulatej hřeben. Stejně jsem si to vydupala a tak jsem vypadala jako kretén - přesně, jak maminka slíbila.

Pak si taky vzpomínám na svůj úžasnej trend trvající několik měsíců, kdy jsem nosila vlasy ve dvou culíkách, který jsem měla gumičkama napnutý tak, aby mi trčely od hlavy a celej super look jsem doplnila oranžovou látkovou čelenkou z časopisu W.I.T.C.H. Jo, pan učitel na zpěv ze mě měl radost...

Na co si ale nevzpomínám, je kdy jsem si prvně obarvila vlasy. Samozřejmě, že moje andílkovsky blonďatý vlasy postupem času ztmavly na takovou tu ošklivou a neslušivou myší hněď/šeď a tahle barva se mě bohužel drží doteď. A samozřejmě, že jsem to určitě nějak chtěla řešit, nicméně vážně nevím, kdy jsem si prvně nechala obravit hlavu. Tuším ovšem, že to bylo někdy na základce - nejspíš taky druhej stupeň :D a s největší pravděpodobností blonďatá.
Problém byl v tom, že máma mě a segru živila sama, sama si vlasy barvila jenom namátkou (jestli si správně vzpomínám) a moje obarvení se mi smejvalo a odrůstalo, až jsem měla odrosty do půlky vlasů pomalu. Nicméně s tímhle jsem všeobecně měla problém téměř kdykoliv jsem si obarvila vlasy - chvilkovej záchvěv touhy nějak vypadat, kterej pak na x měsíců odezněl a s ním i potřeba udržovat vlasy v nějkym koukatelnym stavu.

Mám dojem, že jsem možná ani nijak extra nexperimentovala s vlasama, dokud jsme já nebo máma (a fakt nevim na koho to svádět) nedostaly úchvatnej nápad, že budu mít červený vlasy. Což o to, barva to byla docela pěkná - taková poměrně tmavá a sytá, ale ne na mně jakožto na albínovi. I kdybych chtěla tmavý vlasy, pokud bych zrovna nebyla za gothičku či metalistku, vypadala bych fakt děsně. Takže tohle byl problém č. 1 a problém č. 2 byl, že obdobnou barvu měla naše češtinářka a tak jsem se nečekaně stala terčem "posměchu" :D.


No co, když mě tohle ve finále přešlo, nejspíš nastalo moje emo období. Ono teda trvá doteď, ale ne tak psychedelicky :D. Emo období sebou obnášelo spoustu černýho oblečení, silný černý linky kolem očí a vlasy vytupírovaný do závratných výšin. Toto období bylo tak nějak zhruba v 8. - 9. třídě? Spíš v devátý, v takovym běsnym stavu jsem ještě došla na střední... :D Samozřejmě, že jsem se nechtěla spokojit jenom s vytupírovanýma vlasama, protože moje myší barva tomu nedávala vůbec nic zajímavýho. Chtěla jsem něco víc. Když už ne šílený barvy - jako třeba růžovou (ač jí nesnáším, tady bych jí uvítala), tak aspoň něco zajímavýho.


Vybrala jsem si tenkrát jeden krásnej emo účes na krásný emo slečně, kterej byl blonďato černej a fakt boží (líbí se mi doteď, to je co říct :D) a vydala jsem s k máminý kadeřnici. Předložila jsem jí obrázek, ona pokývala hlavou, což jsem chápala jako gesto "rozumím" a zeptala se mě, jak to chci sestříhat. Znovu jsem ukázala obrázek, načež jsem se opět dočkala pokývání hlavou opět pochopené jako porozumění a šlo se na věc... Když jsem potom došla domů, z mojí hustý hřívy vlasů, která se pomalu v culíku nedala obejmout prstama, se stalo pár poměrně krátkejch cancourků (z vlasů zhruba pod půlku zad se staly vlasy pár cenťáků pod úroveň ramen), na který by bejvala byla moc velká i dnešní gumička na tvorbu náramků, a z mojí blonďatý s černou se stal obyčejnejch hnusnej tmavej hnědej melír. Aha. Takže pokývání hlavou asi znamenalo něco úplně jinýho.
Vlasy mi od tý doby nenarostly ani o centimetr a rozhodně se nezhustily. Přirozeně jsem z toho byla rozladěná, ale nevzdávala jsem se naděje a po nějakym čase jsem šla k tý samý kadeřnici znovu (zde jsem se velice poučila a nikdy víc to neudělám). Tentokrát jsem ale věřila, že se její dorozumívání, pozorovací i kadeřnický schopnosti za tu dobu zlepšily a vyrazila jsem se stejným obrázkem. Kadeřnici jsem oznámila, že bych do toho sem, sem a tam chtěla úzký proužky růžový, kterou samozřejmě neměla. S menším zklamáním jsem tedy požadovala alespoň tu blonďatou s černou, jako posledně. Teda ne, aby to dopadlo jako posledně, ale jako jsem to původně posledně chtěla. Tentokrát jsem se dočkala výmluvného "rozumím!" v ústním podání. Brala jsem to jako dobrý znamení... Když jsem potom došla domů, zhroutila jsem se. Po nějaký době (počítala bych ji na hodiny) jsem konečně přestala histericky řvát před zrcadlem, střídavě si zakrývat a odkrývat oči a štípat se do rukou až do krve, abych se ujistila, že se mi to nezdá, volala jsem SOS mámě. Snažila jsem se jí co nejvíc přiblížit aktuální stav mých vlasů... nebo aspoň barvu... Ale nepodařilo se mi to. Máma nicméně z mého hlasu zřejmě i tak vycítila jisté napětí, neb to cestou z práce vzala přes drogerku a přinešla odbarvovač/zesvětlovač... nebo jak se tomu nadává. Když došla domů, zatvářila se zhruba tak, jak já jsem se cítila - teda o pár hodin dřív, touhle dobou už jsem odevzdaně pobrekávala o poštáře a přemáhala jsem únavu. Jsem velmi ráda, že moje máma je výřečnější než já. Díky ní totiž můžu prohlásit, že to, co jsem měla nahlavě a mělo to vypadat nějak takhle:
a poté, co jsme došly k závěru, že když teda není růžová, tak to necháme jenom černoblonďatý, tudíž takhle:
jsem na hlavě měla blonďato hnědo červenej melír - naprosto ohavnej. Po prvním odbarvení mi po červených proužkách zůstaly oranžový, takže máma ještě jednou zaběhla do DMka pro nějakou světlou hnědou či co a vzaly jsme to ještě jednou. Ne, že by to výrazně pomohlo, ale pro ten pocit... Moje vlasy ten den dostaly zabrat jak nikdy předtím a tímto jsem se na nějakou dobu se šílením kolem vlasů rozloučila.

Další změna nastala, když jsem se dostavila na střední školu, došla jsem k závěru, že natupírovaný světle hnedý vlasy mě moc nebavěj a nechala jsem se obarvit na blond. To mi ve výsledku zůstalo až do nynějška. Jak jsem totiž již zmínila, na tmavší barvy vlasů prostě nemám barvu v obličeji.
Jeden výstřelek mi ale stejně ještě uniknul.
Tenkrát jsem se rozhodla, že když nemůžu věřit kadeřnici, budu věřit mámě. Mámě samozřejmě věřím jak nikomu, ale jako kadeřnici vám jí prostě nedoporučím - na stříhání. Chtěla jsem prostě jenom sestříhat vlasy, podbarvit je černě a v těch sesříhanejch vlasech mít místy delší proužek taktéř obarvenej černě. No... představte si, že byte tři různě hluboký hrnce a podle nich ostříhali tři vrstvy vlasů. Ano. Přesně tak to vypadalo. Aby toho nebylo úplně málo, tak se při vymejvání barev stala nějaká chyba v systému a jelikož černá byla spíš borůvková, měla jsem okolní blonďatý vlasy modrý. Na jednu stranu mě popadlo nadšení, že mám modrý vlasy, na druhou stranu mi ve škole říkali medúzo.


Někdy poté jsem si zas vlasy srovnala na blonďatou a u Terezky Hell na e-shopu jsem si koupila keratinový pramínky modrý a tyrkysový, který jsem si sem tam dala na hlavu, ale nikdy i to nedrželo... :( :D

Pak nastaa větší změna až po návratu z Kréty 4 a půl roku zpátky, kdy jsem byla odvlečena ke kadeřnici, aby mi po zásahu sluníčkem něco udělala s vlasama. Udělala mi s vlasama cosi super a moc se mi to tenkrát líbilo. Vlasy jsem měla blond, černě podbarvený a napravo jsem navíc v tom blonďatým měla černej pruh. Prostě dobrý. Ale dneska bych takový vlasy už taky nechtěla... :D


Další větší změna pak nastala až v lednu 2013, kdy jsem si nechala poprvý oholit levou stranu vlasy. Ne úplně celou, ale byla to šílená změna a doteď si vzpomínám na ten tejdenní stres a nervozitu, když jsem se rozhodovala, jestli to mám udělat, nebo ne. Ještě cestou ke kadeřnici jsem nad tim uvažovala. Když jsem tam ovšem přišla a kadeřnice se mě zeptala, kde že jsem si to chtěla tu hlavu vyholit, odvětila jsem že "nelevo, ale..." ale to už jsem tam ty vlasy neměla, takže o starost míň. Tenkrát jsem se pro tenhle krok rozhodla ne proto, že to bohužel tou dobou měla každá holka, ale proto, že jsem to nechtěla mít stejně jako oni, ale stejně, jako Ellie Goulding...


Dopadlo to nad očekávání a fakt mi to slušeno. To se ovšem nedá říct o stavu po dalších návštěvách, kdy mi se nějak záhadne zkracovala ofina, až jsem vypadala, jako imbecil. Ale máma mi s láskou říkala plešátko.


Další pohyby s vlasama už nebyly tak rapidní. Asi po roce a půl s tímhle účeseme jsem se rozhodla, že si to mimo jiné i díky tomu, že jsem si hledala novou práci, nechám celý dobarvit na blond a dorůst. To mě po dalším půl roce přestalo bavit, tak jsem to zas nechala oholit. Trochu jinak a míň, ale prostě tak.

Tímto historie mých vlasů prozatím končí, ale mám takový tušení, že se brzo začne psát nová. Opět totiž měním práci za jinou, kde KONEČNĚ nebudu muset komunikovat s lidma a tudíž přemejšlím nad něčím patřičně šíleným. Za prvý bych si chtěla nechat hlavu podholit nějak podobně, jako to má tahle slečna


a co se barev týče, tak buď blond a tyrkysový ombre, nebo si pohrávám s myšlenkou šedejch/stříbrnejch vlasů a do toho nějaká modrá/fialová... nebo obě... uvidíme.. :) Nicméně už se na to strašně těším! Snad se mi konečně po těch letech marnýho toužení podaří mít divnou hlavu.

Ráda bych na závěr řekla, že dřívější fotky opravdu nemám nebo případně mít radši nechci a dál se chystám sepsat do sekce body care i článek o všech věcech, který na vlasy používám nebo jsem používala a něco málo o nich. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama