Nevěřím na osud - 8. Kapitola

5. ledna 2014 v 22:16 | Morbid_Curiosity |  Nevěřím na osud

Letadlo se pomalu začalo zvedat a mě se ve stejný intenzitě začal zvedat žaludek.
"Nebudeš zvracet, že ne?" ozvala se vedle mě polo vyděšeně - polo pobaveně Elizabeth a už sahala po papírovym pytlíku.
"Ne, nebudu!" začala sem se tlemit a nervozita trochu upadla stejně jako nevolnosti.

Už sem byli vysoko ve vzduchu a letěli sme v rovině, takže se všichni začali odpoutávat a normálně si povídat.

Elizabeth vytáhla notebook a celou cestu, která trvala cca dvě hodiny - ani ne, sme hrály nějaký hry, který si tam Eliz stihla nainstalovat, takže o zábavu sme měly postaráno a já neměla čas přemejšlet nad ničim jinym.



>>||<<

"Zapněte si pásy, přistáváme," ozvalo se zase z repráků a tak se zase všichni připoutali a letadlo začalo klesat.

"Eliz! Já budu asi-" nestihla sem ani doříct a obsah mýho žaludku mi ležel v rukou - teda v pytlíku, kterej mi Elizabeth stihla vrazit do rukou. "Díky..."
"V pohodě.... dobrý?" Eliz si svoje pobavení asi vážně nemohla nechat pro sebe a když sme konečně přistáli a šly sme si pro věci, celou dobu mi vyprávěla, jak krásně okurkovou barvu sem měla.
"Ha-ha-ha, hroooozně vtipný. Až se ti tohle stane, tak se ti taky budu tlemit!" pořvávala sem na ní a byla sem docela nasraná, takže sem ani nepostřehla, že už sme vlastně v Neměcku na Berlínskym letišti. "Ehm... Eliz?"
"Áno, moje drahá?"
"My už jsme asi to, co, v Německu...?" rozhlížela sem se kolem a zakopla sem o nějakou hadici. "Do prdele!!! To to nemůžou dát jinam?!"
"Tý jo! Ty máš postřeh lovce šneků!" zazářila Eliz nad mym objevem a chytla výtlem.

Po dlouhym debatění o tom, jak velkej je můj postřeh sme se konečně dostaly k našim věcem a tak sme jak nákladní velbloudi šly na taxik.

Asi 10 minut sme projížděli ulicema Berlína a já s Eliz sme koukaly na všechny ty věci, lidi, stavby kolem, jako na svatej obrázek. Každou chvíli se taxikem ozvalo "Jééé koukej!".

Když taxik konečně zastavil a já s Elizabeth sme vystoupily, stály sme před obrovskym hotelem, kterej vypadal, jako by měl minimálně 150 hvězdiček + nějaký bonusový za uměleckej dojem.

"Tak jdeeem!" zavelela Eliz a šly sme.

Věci nám nesli nějaký poslíčci, takže my se klidně mohly dál kochat hotelem.
Takovej luxus sem viděla snad jenom ve filmech, možná ani tam ne. Všude rudej semiš dozdobenej zlatem. Hned v hale bylo obrovský akvárko s červenýma a zlatýma rybkama. Personál oblečenej do stejnejch barev, ještě černou k tomu přidali. Vážně okouzlující pohled.

"Dobrý den, Elizabeth Rokwoodová a Casey Carlise," oznámila Elizabeth recepční a ta nám dala karty od pokoje číslo 666.
"Krásný číslo," podotkla sem a Elizabeth nahodila výraz, při kterym se mi zdálo, že jí červeně zajiskřily oči.

Výtahem jsme dojeli do 23 patra a poslíčci s věcma nám pomohli najít náš pokoj.
Už jsem byla docela nedočkavá, až uvidim ten pokoj, protože jestli je tenhle hotel tak luxusní, tak si ten pokoj vážně nedokážu představit a to už je i u mě co říct.

"Připravená?" zeptala jsem se Eliz.
"No... ani ne," chytla sem výtlem.
Strčila sem kartu do toho zařízení, jak bych mu asi měla řikat zámek. Cvaklo to.
"Tři, dva, jedna..." otevřela sem dveře a sbírala sem čelist ze země. "Hovno!!!"
"Ty krávo!!!" neudržela se ani Elizabeth a vběhla do pokoje, přičemž mě málem porazila.
Okamžitě vylezla na postel, která byla abnormálně vysoká a velká a skákala jak magor. Při tom se smála a brečela štěstím. "Tohle si pořádně užijeeeeeeeeeeeeem!!!"

Poslíčci nám dali věci do pokoje a jen co odešli, skočila jsem za Elizou. Válely sme se po posteli a ječely jak ty největší kravky, ale byla sem strašně moc šťastná i přes tu nadcházející hrůzu.

Asi po půlhodině skotačení po celym našem novym bytečku sme se trochu uklidnily a rozhodly se, že si asi vybalíme a budem chvilku hudebničit. A tak sme se daly do vybalování, což nám zabralo další půlhodinu. Zařídily sme si to tam jak ve vlastním bytě a konečnej efekt byl víc než uspokojující. Obě sme stály u vstupních dveří a čuměly na obývák, kterej vypadal naprosto luxusně s těma různejma vymoženostma, který sme stihly narvat do tašek a který sme teď zas vybalily.

"Tak, a jde se zpívat..."zavelela Eliz a vrhla se do tašky s hudebníma věcma.
"Fakt to tolik spěchá?" řekla sem otráveně a 'umřela' sem na gauč.
Eliz se na mě podívala pohledem 'děláš si prdel?'. "Já chci, abys vyhrála, takže to vyhraješ a teď jdeš cvičit."
"Rozkaz, kapitáne," zasalutovala sem a šla sem jí pomoc.

Vytahaly sme všechny věci včetně keyboardu, notebooku a nahrávek a daly se do cvičení.
Asi 10x dokola jsem zpívala vybranou pomalou a několikrát sme zkoušely i 'Brokenhearts parade' a 'Ready, set, go!', protože sem nakonec souhlasila s tim, že se ještě rozhodnu, jestli nezazpívám něco od Tokio Hotel.
Než sme skončily, bylo kolem půl osmý večer a já měla pocit, že další den na tý soutěží zřejmě nevydám ani hlásku, jak mě bolely hlasivky.

"To neřikej ani ze srandy! Uá!!! Udělám ti čaj a zabalíš si krk a... no prostě jdi si lehnout... Do rána to snad bude dobrý..."začala šílet Elizabeth.

Přijde mi, že se za poslední dva, tři dny trochu změnila. Chová se spíš jako moje máma než jako kámoška, ale už je to trochu jiný, než ta podobnost předtím. Doufám, že až se vrátíme domů, tak se zase všechno hodí do normálu.

A tak sem si šla lehnout. Elizabeth mi uvařila ten slíbenej čaj - černej, můj oblíbenej, s notnou dávkou cukru. Mňam mňam.

>>||<<

"Ne...!" zívla sem, když zazvonila ta strašná věc oznamující, že bych měla vstát a jít se zkulturnit.
Elizabeth to ovšem nevzbudilo a jelikož se za poslední dny nadřela až moc, nechala sem jí ještě spát a šla sem se sebou něco udělat.

Asi tak po hodině, když už sem na ksichtě měla i obličej a na sobě něco normálnějšího, než spací triko, sem šla probudit i Eliz.
"Elizko, vstáváme, už je ráno. Krásný slunečný ráno znamenající mojí smrt. Hů-ů!"
"Já-ti-dám....smrt..." vysoukala ze sebe s námahou Eliz a na třetí pokus už se jí podařilo vstát z postele.

Cca za půl hoďky už byla ready i Elizabeth. Bylo skoro 8 hodin, což byl můj čas.

"Už je tady taxik, tak bysme měly jít," oznámila mi Eliz.
Chytly sme se věcí, který sme stihly ještě sbalit a daly se na cestu bludištním hotelem.
Po několika závratných úhybech na druhou stranu sme se doplahočily k taxiku a ten nás 15 minut vezl k místu soutěže.

Bylo mi blbě. Nesmírně blbě. Měla sem pocit, že budu zvracet. Chtěla sem utéct někam do neznámejch končin světa a tam zůstat až do smrti smrťoucí.

"Hlavně klid. Ty to zvládneš," utěšovala mě Elizabeth, když sme si nesly věci do budovy, ve který měla proběhnout moje poprava - do O2 arény.
"Ne, nezvládnu. Víš, jak je pro mě těžký projevovat se před lidma. Já tě jednou zabiju..."
"Díky," chytla výtlem El.
To už sme ale byly na recepci, kde sme musely podat info o registraci. Recepční nás poslala do druhýho patra do šatny. Tam sme se odložily věci a chvíli dejchaly.
"Dej mi 5 minut a pak ti něco vytvořim na hlavě," zachrochtala Eliz vyčerpaně a já se neubránila smíchu.
"Dej mi tak 70-80 let a pak mě můžeš přihlásit do nějaký jiný soutěže. To už budu mrtvá."
Obě sme se tlemily, což pro mě byla velmi povzbuzující okolnost v případě, že sme byly v místě, kde to smrdělo jak u doktora a kde se ze všech stran ozývalo vytí. Teda zpěv.
"Ha-ha-ha. Hej tak jdem na to. Tady si sedni. Už mám vymyšlený, co ti způsobím. První písnička bude ta pomalá, takže něco decentního."
Sedla sem si na židli a modlila se, aby to nebyla nějaká decentní šílenost. I na Eliz byla vidět značná nervozita.

Zatímco moje kámoška hledala serepetičky pro můj uchvacující zjev, já si četla papíry, který sme dostaly na recepci. V pořadí jsem byla až 89. a jelikož každá písnička má v průměru tak 3 minuty, tak nebylo kam spěchat. Díky bohu...



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama