Nevěřím na osud - 7. Kapitola

5. ledna 2014 v 22:11 | Morbid_Curiosity |  Nevěřím na osud

"Fajn, takže můj časovej plán absolutně nevyšel," dostala výtlem Elizabeth a já s ní.

"Stává se i v lepších rodinách," uklidňovala sem jí.
"No to je fuk, tak jdeme balit, ne?" zvedla se Eliz a hnala se pro cestovní tašky.
Já se zatím vrhla na skládání věcí, který sme díky našemu hledání nahrávek a oblečení, rozházely totálně po celym pokoji.
Po chvíli se vrátila Elíza a nesla čtyři tašky.
"Čtyři? Na co proboha 4?"
"Já nevím, to se ještě pozná, kolik jich bude potřeba," řekla a pomáhala mi se skládáním věcí.



Asi po půl hodině sme měly všechno poskládaný na hromádkách na zemi a vybíraly sme, co si vezmeme s sebou.
Když jsme si teda konečně sbalily všechny svoje věci - každá do jedný tašky, který ovšem byly hrozně prostorný, vypadalo to, že tam jedeme spíš na půl roku, než na dva dny.
Ale tak proč si to neužít, že jo. Klidně se budu převlíkat každejch pět minut, fakt mi to nic neudělá.

"Fajn, tak tohle bysme měly," zkonstatovala Eliz a odškrtla další ze seznamu věcí, který si máme sbalit. "Teď budeme potřebovat ještě jednu tašku na ty CDčka, repráky atd."

Tak sme začaly shánět všechny obaly s CDčkama a další technický vymoženosti, který sme nacpaly do třetí tašky. Všechny tři tašky sme pak naskládaly o patro níž do chodby ke dvěřím, abysme se s tím zejtra nemusely ráno tahat. Nakonec sme na naší uměleckou hromadu tašek naskládaly ještě mojí kytaru, keyboard a připravily sme si už i věci, který si vezmeme jen tak do 'žebradla' na cestu, ke kterym patřil i noťas.

"Uuuf, výborně. Máme to," složila sem se v chodbě na zem a odmítala sem se hnout. Bylo 6 večer pryč a já byla totálně vyčerpaná. Navíc sem začínala mít tu cestovní horečku. Měla sem pocit, že nemáme sbalený všechno, že sem na něco zapomněla, že neumim ty písničky, že zapomenu text, že ten outfit, kterej sme vybraly neni dost dobrej a vůbec, že je všechno divný, špatný a nedokonalý.
"Náročnej to den," poznamenala Elizabeth a vytáhla z kapsy svůj denní plán. "No, ještě bysme měly cvičit, ale to už dneska vážně vzdávám."
"Cvičit? Myslíš takový ty hnusný pohyby, jak strašně bolej? Ani omylem," potvrdila sem Elizino nechutenství ke cvičení a doplazila sem se do pokoje o patro výš.

Konečně sem se převlíkla do pyžama a takovej detail, že bude teprve půl 7., mě vážně nerozhazoval. Byla sem utahaná jako kotě a nepřála sem si už nic jinýho, než zalehnout a spát. Další den navíc vstávám zase ve 4, takže nemělo cenu o tom diskutovat.

"Sem vyřízená, jdu spát," oznámila sem Elizabeth a zalezla sem si do svojí postýlky, která tam byla sice jenom provizorně, ale byla pohodlná a teplá a vůbec. "Ne, nejdu. Sakra!"
"Co je?" vyděsila se Elizabeth a na jejím výrazu bylo naprosto jasně vidět, že se obává jedinýho - že sem zapomněla něco sbalit. Vzhledem k tomu, jak sme bojovaly s tím, abysme ty tašky vůbec zaply, bylo pro obě naprosto nepředstavitelný, že bysme si to měly hodit ještě jednou.
"My sme nakonec nevybraly oblečení na tu pomalou písničku."
"Uf... Musíš mě takhle děsit?" houkla po mně Elizabeth a v Japonsku se musely na ostrovy řítit tsunami, jaký zemětřesení způsobil ten balvan, co jí spadnul ze srdce. "Tohle už fakt neřeš. Oblečení sme vzaly dost a z toho něco vybereme. Já teď fakt už nehodlám pořádat další módní přehlídku."
"Ok, já se do toho taky zrovna nehrnu, tak dík. Ty nejdeš spát?" zeptala sem se, protože Elizabeth už zavírala dveře od pokoje.
"Ne, já počkám na mámu, než se vrátí z práce," usmála se a odešla.

Tak, jak se teď Elizabeth usmála, tak se na mě dřív usmívala moje máma, když mě dávala večer spát. Starostlivej úsměv maminky, na kterej nikdy nezapomenu.
Občas mi přijde, že u mě Eliz nezastává jenom místo nejlepší kamarádky, ale i takovou menší náhradu za mámu. Je to ztřestěný, já vím, ale je to tak. Někde to tam v ní je a já o tom vím.
Vlastně už dlouho pozoruju, že si je Eliz s mojí mámou hodně podobná. Je to zvláštní. Jenom se přestěhujeme do Londýna a už se svět obrací naruby.

>>||<<


"Nééé!" Zamumlám, když slyším ten odpornej zvuk budíku. "Tohle je nezákonný!"
"To možná jo, ale je to důležitý," podotkla Eliz a zívla. "Tak vstávej."

Vyhrabala sem se teda z postele a už to jelo. V koupelně bylo narváno a navíc totálně nedejchatelno. Takový zmatky sem po ránu snad ještě neměla. Tady kus oblečení, támhle další. Z ničeho nic mi zmizely džíny, který sem pak objevila o patro níž hozený na gauči.
Asi po hodině toho rozruchu, když sem byla zkulturněná i oblečená, sem zjistila, že nemůžu najít telefon a ještě k tomu ho mám vypnutej, takže mě ani nemohla Elizabeth prozvonit.

"Já bez toho telefonu prostě neodjedu, potřebuju ho k životu," vysvětlovala sem Eliz a horlivě sem hledala tu malou černou věc.
"A já ti k životu nestačím?"
"Eliz..."

Nakonec sem asi po čtvrt hodně mobil našla pod mojí provizorní postelí. "Já fakt nesnáším cestování."

Pak už sme jenom netrpělivě seděly v obýváku na gauči s připravenýma věcma, než Elizina máma zavelí, že už jedem. Za tu dobu sme si vyslechly, jak se máme chovat a co máme v případě ohrožení dělat, 100x sme slyšely otázku "Máte všechno? Ste si jistý?" a dostaly sme návod, jak se dostat na letiště a další podrobnosti.

"Je skoro 6, měly bysme vyrazit," řekla nakonec Elizina máma a tak sme si sebraly saky paky a vyrazily sme vstříct Německu.

Jely sme necelejch 20 minut na letiště, kde nám Elizabethina máma pomohla odvléct věci do odbavení a dostala nás na 'čekačku'. Ještě sme se s ní rozloučily a ona pak odjela, zatímco my musely ještě skoro hodinu a půl čekat, než nám poletí letadlo.

"Ty jo, já sem nějak nervózní," poznamenala sem a nedůvěřivě sem z okna koukala na přistávající letadla.

Já, ta s nehoráznou fóbií z vejšek, mám letět letadlem? Navíc, když sem ještě v životě v zahraničí nebyla? Fakt mám strach, sem nervózní... momentálně dokonce i pochybuju o tom, že sem udělala správně, když sem na tuhle šílenost přistoupila, ale zpátky už to vzít nemůžu a ono se vlastně ani nic moc nestane, když jednou udělám něco jinak, než obvykle, když se do něčeho konečně pustím naplno.

"Jo, já taky... to zmáknem," mrkla na mě Elizabeth a chytla mě kolem ramen.

Konečně se letištní halou roznesl ženský hlas hlásající nastávající odlet našeho letadla.
"Je to tady," poznamenala Eliz a nervózně si chytla svojí cestovní tašku.
"Jo..."

Začínalo mi bejt blbě, jako ještě nikdy. Hrozně sem se klepala a neměla sem odvahu vstát, protože bych se neudržela na nohou. Nakonec sem stejně vstala, protože sem musela, a přesunuly sem se k nástupu do letadla.
O čtvrt hodinu později už sme seděly v letadle na svejch místech a jenom čekaly, až se konečně zavřou všechny dveře a nic už nepůjde vrátit zpátky.
Pořád sem se klepala a nervózně koukala z okýnka, jako bych tam hledala nějakou záchranu z toho všeho, čím sem prošla, co prožívám a co mě teprve čeká. Ale žádná tam nebyla, takže sem se opřela v sedadle a se zavřenýma očima se modlila, aby to všechno dopadlo dobře. Aby se nic nestalo nebo tak něco.

V hlavě se mi začaly promítat vzpomínky na společný chvíle s Eliz. Jak sme spolu ve škole kecaly a řešily různý věci, jak sme spolu chodily ven do parku, jak mě učila fotit, jak mi ze záběru stihnul odlézt u šnek, když sem se ho snažila vyfotit, jak sem Elizabeth nakreslila náš společnej portrét, kterej teď visí u ní v pokoji nad postelí. Prostě na všechno. Něco mi řiká, že tohle má brzo skončit... a já to musim nějak zastavit. Nechci, aby to skončilo. Chci zůstat tady v Londýně ve svý pošahaný škole, ve svým pošahanym okolí s mojí jedinou Eliz.

"Cake? Děje se něco?" ozvalo se najednou z dálky a já se zase vrátila do přítomnosti.
"Ne, nic..."
Z repráků zazněl hlas, kterej nám oznámil, že se máme připoutat, za dvě minuty odlítáme. A tak se celý letadlo začalo poutat do sedaček a kolem se ozval rozjuchanej šum nadšenejch hlasů.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama