Nevěřím na osud - 6. Kapitola

5. ledna 2014 v 22:00 | Morbid_Curiosity |  Nevěřím na osud

"Ty pořád nechápeš, že já si na sebe šaty v životě nevezmu! Ani nic béžovýho, světlýho nebo jinak vyblitýho, ne. Chci černou, černou, černou a maximálně černou a bílou, červenou a nebo fialovou," objasnila sem Eliz, která si můj monolog vyslechla a začala se hrabat v naší hromadě věcí (starejch i 'novejch), ze který vyhazovala všechny věci v barvách, který sem já právě nadiktovala.
"Tak, tady to máte, veličenstvo, bude vám to stačit?" zeptala se s notnou dávnou sarkasmu, když z jedný barevný hormady udělala jednu barevnou a jednu černo-červeno-bílo-fialovou.
"Ok, dík."



Pustila sem se teda do kombinování, promenádování a vybírání. Bylo docela náročný něco vybrat, protože na konci z toho vyšlo dilema mezi cca 14 modelama. Stejně to pak dopadlo úplně jinak, já si vybrala zelený triko se žlutou crazy včelou, černou správně střihlou sukni, kabaretky se zelenýma návlekama, černý baleríny a zeleno žlutý doplňky. Na tohle sem prostě expert. Vždycky všechno dopadne úplně jinak, než předpokládám. Teda spíš než předpokládá kdokoliv, kdo mě nezná.

"Hej! Ani sem nevěděla, že máš takhle dokonalý triko. Kdybych to věděla, tak ti nic jinýho na sebe ani nedovolím," tlemila se Elizabeth a dolaďovala nějaký detaily. "Chtělo by to nějaký tetování..."
"Cože? Zbláznila ses?" vyděsila sem se. Ne, že bych na Eliziný ztřeštěný nápady nebyla zvyklá, ale přece jenom oznámit mi dva dny před soutěží, že si mám nechat udělat tetování, to bylo trochu moc i na mě.
"Nemyslim, hned. Ale časem si nějaký necháme udělat ne?" rozzářila se a já v tu chvíli nedokázala říct 'ne'. Sice se toho bojím, ale tetování bych taky chtěla a když budu mít podporu, tak to snad zmáknu - zmákneme.
"Ukaž se mi," obešla mě Eliz kolem dokola. "Jo, myslím, že takhle je to dobrý. Jenže tohle je spíš dobrý na tu rychlejší písničku. Co uděláme s tou pomalejší?"zapřemejšlela se Elizabeth a mě málem upadla čelist.
"Jakou 'rychlejší' si měla na mysli? Nic takovýho si neřikala."
"Jo, promiň. Já sem... nevěděla sem, jak ti to mám říct. Prostě se tam zpívaj dvě písničky, který si vybereš. My máme jednu pomalou, a taky jsem myslela, že by bylo dobrý tam hodit ještě nějakou rychlejší od někoho známýho,"vysvětlila mi Elizabeth se svěšenou hlavou.
"Ok, tak jdeme vybrat tu druhou?"
"Co? Teda... chci říct jo! Tak jdeme."

Bylo poznat, že jí docela zarazilo, že sem neměla kecy, neprotestovala sem, ani sem si nebalila věci s tím, že se vracím domů. Po pravdě, mě to překvapilo taky, protože jindy bych se tak asi zachovala. No co, hold změna je život.

Došly sme do pokoje a tam sme vlezly na net do písniček a lovily sme.
"Tak co by se ti líbilo?" zeptala se mě Elizabeth a projížděla seznamy písniček.
"Rychlejší si chtěla? Tak já nevím. Třeba 'Broken hearts parade' od Good Charlotte je skvělá."
"Ok." Eliz stáhla karaoke verzi týhle písničky. "Ale ehm... já nevim, nechtěla by sis vybrat něco od Tokio Hotel?"
"Cože? Proč probůh?" třeštila sem na ní oči.
"No totiž ty dvojčata z TH budou jako porota v tý soutěži a možná by zapůsobilo, kdyby si zpívala jejich písničku..."
"Hele... stáhnout něco klidně můžeš, ale já tak nejedu působit nebo dělat dojmy. Jedu si tam odzpívat svoje a pak zas home. Žádný akčnění, chápeš?"

Moc dobře si uvědomuju, že Elizabeth asi chce, abych tam dostala nějakou příležitost, ale buď dostanu příležitost s mejma songama a nebo vůbec. Rozhodně si nebudu šplhat u nikoho z poroty.

"Ok..."

Víc jak dvě hodiny sem zpívala jednu a tu samou písničku pořád dokola, ale překvapivě se mi ani neznechutila. Nakonec Elíza prohlásila, že už to stačí, že tu písničku umim dobře a že mám chvíli pauzu.
"Oooch sem poctěna, že si mi udělila po dvou hodinách nepřetržitýho zpívání konečně pauzu," poznamenala sem ironicky a šla sem se projít na terasu na čerstvej letní vzduch.
Nakonec mi tu ještě zmrzačí hlasivky a já na tu soutěž ani nepojedu, protože nebudu mít hlas.
Tahle chvíle ticha a odpočinku mi dělala vyloženě dobře. To, že bylo skoro půl 3., byl jenom drobnej detail. Do půl 4. sem měla času na klid, kterej sem si řádně užila popíjením vodky z džusem na terase, ale Elizabeth kamsi zmizela a do zmíněnejch půl 4. sem jí neviděla.

>>||<<


"Co si dělala celou tu dobu?" zjišťovala sem, když sem se vrátila zpátky do pokoje, abych Elizabeth pomohla balit. Ta tam ležela na gauči a nepřítomně koukala do stropu.
"Přemejšlela..."
"O čem?"
"Ale... tak mě napadlo... Víš, kdyby se tam v tom Německu něco stalo-"
"Jak jako 'stalo'?" lekla sem se.
"No prostě kdyby ses rozhodla tam zůstat, nebo kdyby si třeba vyhrála, tak-"
"Tak co? Tak bych prostě vyhrála a jela bych zpátky. Víš, já sem o tom, že bych tam zůstala taky hodně přemejšlela, ale já bych bez tebe nemohla bejt prostě. Nedokážu si to představit, že bych tě už každej den neviděla, nekecala bych s tebou, nechodila bych s tebou ven fotit, nedělala by si mi na hlavě všechno, co tě napadne... to by prostě nešlo," sedla sem si vedle Eliz na gauč.
"To sem potřebovala vědět. Ale... může se stát, že ať už vyhraješ, nebo ne, je to nejprestižnější pěvecká soutěž, což znamená, že tam budou slídit různý manažeři a to je hodně velká šance pro všechny. Kdyby tě náhodou objevili a ty bys byla slavná, tak já bych bez tebe taky nemohla bejt."
"No neboj. Něco takovýho se stává jenom ve filmech nebo příbězích. Vidim to asi tak, že tam prostě přijedeme, odzpíváme a odfandíme a doufám, že se skvělým zážitkem, zase odjedeme zpátky sem. Nehrotila bych to."
"Jenže já ti věřim. Slyšela sem tě zpívat a ty na to bejt támhle někde ve světlech reflektorů vážně máš!" nedala se odbýt Eliz a já už nevěděla jak jí vysvětlit, že jí prostě jen tak neoputím.
"Děkuju, láfko. Jenže jestli podle tebe já mám na to, stát ve světle reflektorů, tak ty v tom případě taky, protože fotit jako ty umí jenom málokdo a i Andy Uffels by ti mohl tvoje vlasový výtvory závidět. Kdyby se náhodou stalo, že bych měla šanci se nějak proslavit a já bych se rozhodla jí přijmout, i když o tom tak nějak jako pochybuju, když vezmu v potaz mojí trému ze všeho, tebe bych si na 100% vzala s sebou. Slibuju."
"Mám tě ráda Dortí," objala mě Elizabeth.

Ona je pro mě na tomhle světě vážně všechno. Nebejt jí, tak snad skočím z prvního mostu, kterej potkám. Ona mě tady jediná pochopila a zachránila od okolí. Každej den se modlím za to, abych jí neztratila a dobrovolně bych se jí nikdy nevzdala. Radši svůj život než ztratit jí.
Myslím, že ona to ani neví, nebo si nedokáže představit, jak moc pro mě znamená, jenže já to prostě neumím dát tak dobře najevo, aby to pochopila. Spoustu věcí neumim dát najevo tak, jak bych chtěla a tak, aby to někdo pochopil.
Je to zvláštní, ale když spolu někde nejsme, přijde mi, jako by jsme byly odoperovaný siamský dvojčata. Jako by mě část chyběla. To ona mi vždycky dokáže spravit náladu a vytáhnout mě z trablí s klukama, se školou, s rodinou...
I když se spolu strašně často hádáme, neměnila bych. Nikdy za nikoho jinýho. Neumim si představit, že bych jí nikdy nepoznala. Když se nad tím tak zamyslím, vlastně neni možný abych jí nepoznala. To bych prostě nebyla na světě už asi 10 let minimálně. Ze všeho kolem by mě trefilo, protože by mě z toho nikdo nemohl vytáhnout.
Opravdu, jestli člověk může potkat nejlepšího přítele stejně, jako pravou lásku, jenom jednou za život, já jsem svýho nejlepšího přítele už našla a nikoho jinýho hledat nepotřebuju.
Ještě si vzpomínám, jak sme si tenkrát asi v 7 letech dali slib, že budeme 'kámošky na život a na smrt' a do dneška to beru vážně.

"Já tebe taky, Elizko..."



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama