Nevěřím na osud - 4. Kapitola

5. ledna 2014 v 20:49 | Morbid_Curiosity |  Nevěřím na osud

"Jak můžeš říct, že něco chybí, když už mám plnej třetí košík?"

"Ne... něco prostě chybí. Počkej, nech mě chvilku - už to mám!" otočila se Eliz na podpatku a zmizela za regálem. Jsem upřímně zvědavá, co nám to vlastně chybí.
Asi po pěti minutách se vrátila a v ruce držela asi 7 korunek. "No nejsou perfektní?"
"Úchvatný, ale k čemu ti tohle všechno vlastně bude?" ukázala jsem na všechny tři košíky.
"Mně k ničemu, ale z tebe to udělá hvězdu. A ty věci do vlasů tebe i mě," zasmála se, hodila korunky do košíku a vyrazily sme už konečně k pokladně.


"Stop!"
"Eliz už máme všechno."
"Ne, to teda nemáme."
"To už jsi řikala."
"No tak vidíš," táhla mě k oddělení se spodním prádlem. "Na, na, na a... tohle, tohle a tohle si vezmi taky. A ještě tohle." naházela mi do rukou několik setů a postrkovala mě do kabinky.

Mám sice ráda nakupování, ale ne, když je Elizabeth momentální pracháč s neskutečnou potřebou utrácet.
Předvedla sem se jí teda ve všech vybranejch modelech, ze kterejch sem si já osobně vybrala čtyři, který byly vážně úžasný a já je tam prostě nemohla nechat. A Eliz tam 100% nemohla nechat tři sety, který ona zase předvedla mně a vypadaly na její sexy postavičce fakt dokonale. Chlapi, třeste se!
Nakonec sme šly ještě okouknout nějaký ty plavky, ze kterejch jsem si taky vybrala čtvery a Eliz patery, protože je na plavky ujetá. Já když nemusím, tak se do plavek vážně nesoukám.

"K plavkám patřej ještě...tramtadadá! sluneční brejle!" Eliz zmizela v závěji plavek a když se vrátila, měla na obličeji troje brejle.
"Jo, fešanda," zkonstatovala jsem a vrhla sem se na brýlky i já. Výběr byl celkem jednoduchej - černý mouchy. Nakonec jsem v ruce měla čtvery brejle a byla sem šťastná, jako blecha, ale mnohem šťastnější sem byla, když jsem je spatřila... byly to oni! Oni moje vysněný a nikde neobjevený... "Rolety!"
"Áááá kde?!" ječela Eliz a koukala úplně na druhou stranu, čehož sem řádně využila a byla jsem u barevnejch roletek první.
"Nemá cenu vybírat, bereme je všechny," mávla rukou Eliz a shrnula je do košíku.
Tak velkej nákup, jako jsme měly my dvě a kterej jsme vytvořily za necelejch 5 hodin, sme ještě neměli ani když jsme jeli s rodinou nakupovat jídlo na Vánoce. To sme vždycky měli jenom jeden přeplněnej košík a tady máme rovnou tři přeplněný a k tomu pár věcí v ruce.
"A teď už konečně, vážně jdeme k pokladně." řekla Eliz konečně tu větu, kterou jsem tak dlouho očekávala.
Ještě jsem se ohlídla za sebe do tý doplňkový kategorie, kde teď bylo téměř prázdno.

Docela sem se divila, že ten nákup celkově dal jenom 3483,80,-, to bylo vážně dost málo bych řekla, na to, kolik sme koupily věcí. Ale outlet měl z tržby docela radost a my měly radost z těch věcí.

"Ještě, že si vzala auto." podotkla Eliz, když se marně snažila zavřít dveře kufru mýho auta.
"Kašli na to, hoď to na zadní sedačky," houkla sem na ní a zalezla za volant.

Fakt, že řídím už od 16 je sice opravdu potěšující, ale já to auto vlastně ani nepotřebuju. Do školy chodim pěšky stejně jako všude jinde - popř. MHDčkem. Ale když už přijde na nějakou takovouhle action, tak aspoň můžu řídit.

"Jo a zapomněla sem ti říct, že zejtra nejdeme do školy a dneska spíš u mě. A zejtra taky." řekla jen tak Elizabeth a zálibně se prohlížela v zrcádku v červenejch roletách.
"Cože? Neřikala si mi, že se k tobě stěhuju!"
"Stane se... Ale musíme ještě k tobě domů pro nějaký věci a tak. Chápeš, ne?"
A tak sme teda jely ke mně domů, kde sem si sbalila pomalu půl pokoje - lépe řečeno Eliz mi sbalila, protože mě k ničemu nepustila. Já měla za úkol jenom vzít si svoje amulety a "takový ty kraviny pro štěstí", jak tomu řekla, a vzít si sebou písničky, nahrávky, keyboard, noťas a "takový ty krámy".

Takhle to možná vypadá, bůhvíjak nejsme bohatá rodina, ale auto mám z bazáče pěkně starý, noťas už je taky letitej - mám ho od 9 let, keyboard sem dostala od sousedů kdysi dávno, když jejich teď už dospělej snyek odmítal hrát, protože je údajně "rozenej fotbalista".
Sme normální průměrná rodinka, která si sice mohla dovolil rodinnej dům, ale je to spíš mini baráček. Občas mi přijde, že máme dům jak Stuartovi...

"Proč to tak hrotíš? Vždyť tam jedeme na dva dny, ne?"
"No to jo, ale co ty víš, co se stane... Hotovo! Máš všechno?"
"Asi jo... BTW. co by se mělo stát prosimtě? Je to JENOM soutěž!"
"Není to JENOM soutěž, je to příležitost! Tak se rozluč s rodinou a jdeme," poručila Eliz a já se šla teda loučit.

>>||<<


"Dortí!!! Budíček!"
"Grrr! Já tě zabiju. Vždyť je teprve... 4?!" vyhrkla sem, když sem nahmatala mobil pod polštářem. "Ty ses zbláznila, ne? Spim dál!" protestantsky si přikryju hlavu peřinou a dál spím - lépe řečeno snažím se spát, protože Elíza mi mojí pracně vyhřátou peřinku bere. "Ok, vždyť už jdu..." vzdala sem to nakonec.

Dneska nás čeká strašná spousta práce. Připravování hudby, oblečení, balení... Člověk by řekl, že tam jedeme tak na půl roku a ne na dva dny.
Navíc pořád musím myslet na včerejšek. Na to naše rodinný loučení. Josh seděl v kuchyni a studoval dno prázdnýho hrnku od kafe a máma mě jenom letmo objala a pak šla Joshovi ten prázdnej hrnek hodit do dřezu. Nic víc. Jediný slovo jsem od nich neslyšela. Vlastně poslední, co jsem od mámy dneska slyšela, bylo "Chovej se tiše, Josh spí!".
Mrzí mě to. Neříkám, že máme doma ukázkovej vztah, ale bejvalo to lepší. Nevím, co se pokazilo, ale uvnitř mě to strašně užírá, když vidim, jak dokonalej vztah s rodinou má Elizabeth.
Co kdybych se z tý cesty nevrátila? Co kdyby se zřítilo letadlo? Nebo kdyby mě tam někdo přepadl, nebo zabil? A co kdybych se tam rozhodla zůstat dobrovolně? Takovej život v Německu nemusí bejt tak strašnej. Pořádně se naučim další jazyk, poznám zbytek Evropy...
Vadilo by vůbec někomu doma, že bych se nevrátila?

"Hů-ů, země volá Cake! Prober se princezno, jdeme zkoušet," probudila mě z mýho přemejšlení Eliz a měla pravdu. Jestli chci žít aspoň trochu normálně, musím pro to něco udělat. Zjistila sem totiž, že kdybych v tom Německu měla zůstat, nevadilo by mi to. Začala bych novej život.
Nakonec sem se konečně vyhrabala z tý provizorní postele, kterou mi tady Eliz na ty dvě noci vytvořila, a šla sem ze sebou něco udělat: vyčistit zuby a xicht, na kterej sem načmárala zase jinej obličej, vyžehlit vlasy... ale pyžamko sem si na protest nechala!

"Chceš kafe, čaj, nebo kakao?" zeptala se mě Elizabeth, když sem sešla o patro níž do kuchyně.
"Kakao, samozřejmě. Kde máš mámu?"
"V práci. Je přece středa."
"A no jo."
Časový údaje se mi nějak vykouřily z hlavy. Nejdu do školy - automaticky je víkend a najednou je to nějak jinak.
"Tady sem sepsala plán, co budeme dneska dělat," podala mi Elíza A4 papír.
Přeskenovala sem ho pohledem a zjistila sem, že ve svý podstatě tam vlastně není nic, co bych nečekala, kromě podvečerního cvičení a večerky v 7 hodin. "Fajn... a proč mám cvičit a jít spát už v 7?"
"Protože vstáváme ve 4 - letadlo nám letí v 8." vysvětlila mi Eliz a postavila přede mě hrnek kakaa a misku cornflakes.
"Nee... Elizko, zlato, já nejsem křeček. Nemáš tu třeba-"
"Nemám. Musíš se hodit do figury a máš na to jenom dnešek."
"Ach jo. To je nespravedlivý, ty máš jogurt!"
"To je pudink."
"Fuj."
"Co? Mluví z tebe závist..." zasvítily Eliz oči.
"Ne, nemám ráda pudink."
"Si divná," zkonstatovala moje hostitelka a málem spolknula lžičku, jak se tím pudinkem ládovala.
"Já nikdy netvrdila, že sem normální. Jak se vlastně zejtra dostaneme na letiště?" zeptala jem se a zatímco se moje drahá Elizka soustředila na to, aby jí v kelímku nezůstala ani kapička pudinku, pátrala sem pohledem po něčem jinym k jídlu. Bohužel sem ale neobjevila nic, co by nadchlo moje chuťový buňky, a tak sem se pustila do tý stravy pro hlodavce.
"Máma si vzala dovolenou, tak nás tam hodí," odpověděla Eliz a postavila kelímek od pudinku na stůl přímo přede mě, čímž ve mně vzbudila vzpomínky na Joshův narozeninovej dárek.
"To je od ní hezký."
"No to jo, ale ty už dělej, jez, je skoro půl pátý! za čtvrt hodiny nám začíná první část programu a ty ještě nejsi ani převlečená," hnala mě Elizabeth, div mi nenasypala cornflakes rovnou do krku.
"Na zpívání se snad převlíkat nemusím," ohradila sem se, ale podle Elizinýho pohledu sem zjistila, že asi musím, a tak sem rychle dojedla a šla jak poslušnej pejsek převlíknout se do něčeho 'vhodnějšího' na soukromý zpívání doma.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama