Nevěřím na osud - 3. Kapitola

5. ledna 2014 v 20:46 | Morbid_Curiosity |  Nevěřím na osud

"Ježiš... zlato chceš nějak pomoc?"přiběhne ke mně po dvouhodinovce malování Eliz a bere mi věci z rukou.

"Jo... zabij mě a zakopej mě někam hodně daleko, široko a hluboko." řekla sem a zhroutila sem se pod nejbližší strom. "Dneska je vážně den..."
"Co se stalo prosimtě?" pečlivě si mě prohlíží Eliz a zkoumá, jestli nemám nějakou viditelnou újmu na zdraví.
"Takovou pohromu jsi vážně ještě neviděla. Nejdřív se mi podařilo vylejt vodu od barev na svůj výtvor. Když sem si šla pro novou vodu, zakopla sem o Julii, ta spadla na svůj stojan, a ten jak se složil, složila se celá řada těch stojanů. Tohle se prostě může stát jenom mně."
"Ale no tak. Jsou i horší věci... a taky lepší." řekla tajemně Elizabeth.
"Hele a nechtěla jsi mi náhodou něco říct? Nejlépe nějakou další pohromu." podotkla sem ironicky.


"No chtěla. To jsou právě ty 'lepší' věci, jak sem řikala."
"Elízo, ty mě děsíš!"
"No víš... v sobotu sem tak prolejzala netem a objevila sem stránky nějaký pěvecký soutěže, co se každej rok pravidelně pořádá v Německu a je fakt prestižní."
"A to má bejt to 'lepší'?"
"Počkej sakra... Ty umíš úžasně zpívat a ještě k tomu skládáš krásný texty a tak mě napadlo-"
V tu chvíli mi to začalo docházet. "Eliz nechtěla ses mě doufám zeptat, jestli bych se tam nechtěla přihlásit, že ne? Fakt nechtěla."
"No... popravdě, zeptat jsem se tě nechtěla, protože vím, že bys nesouhlasila. Takže sem tě rovnou přihlásila!" vychrlila na mě Eliz a já měla čelist až na zemi.
"Tos neudělala!" vyhrkla sem.
"Ale jo..."
"Ty jsi se zbláznila! Normálně zbláznila! Stejně mě tam máma nepustí a jestli mě tam pustí máma, nepustí mě Josh a vůbec, já zpívat nikde na veřejnosti nebudu. Ani omylem." dokončila jsem svůj monolog a popadala dech.

Mám jí sice ráda, ale tohle vážně trošku přehnala. Ví moc dobře, jak obrovský problémy s trémou a veřejností mám a udělá mi tohle. Zpívat na nejprestižnější pěvecký soutěži v Evropě... Vim přesně, jakou soutěž myslí. Jako malá jsem na stránky tý soutěže chodila často a snila jsem o tom tu soutěž vyhrát, ale už dlouho po tom nijak zvlášť neprahnu. Zpívat před 5000 lidma? Ani omylem! To prostě nepřipadá v úvahu, ani kdyby Merlin měl zničit zeměkouli. Ne!

"To, jestli by tě tam vaši pustili, to už jsem taky zařídila. Měla by sis začít balit. Odlítáme pozejtří v 7 ráno." oznámila mi teď už téměř bejvalá nejlepší kámoška, protože se jí chystám zabít, chytla věci na malování, který jsem měla poházený kolem sebe a už razila směrem ke mně domů.

"Nikam nejdu... nene, ani mě nehne." řikám si sama pro sebe a přesvědčuju, že to neskutečný nutkání jít za ní vážně nemám. "Ne... já mám přece silnou vůli... nebo možná ne... ale jo!
"
"A dělej. Dneska a zejtra musíme jít ještě nakupovat!"
"No jo už letím."

Nezvládla jsem to. Proč mě vždycky dokáže takhle zlomit? Á já jí nesnáším! Ne miluju jí, protože se mnou chodí nakupovat. Oooch láfko, miluju tě, ale za to, co si mi provedla, tě hned po těch nákupech zabiju. Podepsala sis ortel, Rokwoodová.

>>||<<

"To je moje!" vrhla sem se po prvním tičku, který mě v tom malým outletu tam u nás praštilo do očí. Ráda si koupím něco značkovýho, ale proč tolik utrácet, když v outletech mám kolikrát mnohem větší a lepší výběr a je to za třetinovou cenu?
"Fajn, jdi si to vyzkoušet, hvězdo, já ti zatím najdu něco dalšího," řekla Eliz a rozhlížela se kolem. "Ještě moment!" zastavila mě a přeskenovala mě pohledem. "Ok, můžeš jít," zazubila se.


Notnou chvíli sem se ve vyhlídnutým triku (černym s modrýma sluchátkama a gram deskama) nakrucovala před zrcadlem v kabince, než sem se odhodlala předvést se i Eliz. A opravdu sem z tý kabinky radši vylejzat neměla. Jakmile sem totiž odhrnula závěr, spatřila sem kopu barevnejch hadrů a pod nima dvě známý džínový nohy.
"Tady jsem ti něco málo našla." prohlásila Elizabeth.
"Málo? V tom případě nechci vidět, co u tebe znamená hodně. Radši nechci ani vidět, co je u tebe středně."
Vzala sem si od ní kopu věcí a jednu po druhý jsem jí na sobě ukazovala.

Nakonec sme z patnácti triček vybraly čtyři, ze sedmi kalhot dvoje, z pěti sukní jednu a to za dlouhýho ukecávání a argumentů Elizabeth, protože mně sukně vážně neladěj mojí řádně vymakaný freestyle-punk-emovský image... K tomu mi Eliz naložila asi 5 různobarevnejch legín od svítivě žlutý až po zeleně hvězdičkovaný ("To nemyslíš vážně, že ne!" - "Myslím, musíš bejt módní ikona."- "Ok, módní ikona, ale ne colorfull magorská ikona!").
Aby toho nebylo málo, odešly sme i do oddělený s 'accesories' a tam sme vážně neměly chodit. Aspoň ne s Eliz.
Jeden košík sme měli plnej oblečení a druhej téměř do kopce Eliz naplnila různejma potítkama, korálema, přívěskama, naušnicema, prstenama a já nevím čím vším.

"No, myslím, že už toho máme víc jak dost. Kde na to mám brát prachy?" prohlásila sem a zhroutila sem se na židli, která tam byla zrovna poblíž.
"A proč myslíš, že sem asi celej víkend a včera neměla čas? Vydělávala sem moje drahá, protože tuhle příležitost profláknout tě někam dál si vážně nenechám ujít a ty taky ne. Bez keců!" dodala, když viděla, že se nadechuju k protestu.
"Víš... jak sme byly v pátek v tom parku a ty jsi říkala to o tom, že bys chtěla bejt výš než ostatní... chci ti tu možnost dát, ať to stojí cokoliv, protože tě mám strašně ráda a hrozně si tě vážím."
"Aaa Eliz!" skočím jí kolem krku. Lepší kámošku prostě nikdo nemá. Nikdo!

Byl to hrozně zvláštní pocit. Asi to sice pochopila trochu jinak, než sem to myslela já, ale stejně... snaží se udělat všechno proto, aby se mi splnil můj pradávnej sen, o kterym ví jenom ona. Všechno...

"No fajn, mám 8000,-, takže-"
"Kolik?!!!" zděsila sem se nad částkou, kterou mi moje milovaná právě oznámila. "Elízo, ty si se zbláznila! Ani mi snad neřikej, co si pro to musela dělat... fuj."
"Musela jsem rozvážet letáku, neměj strachy. Žádný veřejný ani soukromý svlíkačky vážně nebyly," ujistila mě Eliz a odběhla do oddělení s botama.
Popravdě, v oddělení s botama sem se sekla i já, protože Conversky za třetinovou cenu, než normálně a ještě k tomu v nejrůznějších barvách? No neberte to! A pak ještě spooousta dalších sk8 botek, který v mým botníku taky nesměj chybět.
"Maj tu mnohem vytunněnější výběr, než minulej měsíc," podotkla sem při slintání nad jedněma neznačkovejma sk8kama, který vypadaly naprosto dokonale.
"Jo to maj, koukej!" Eliz přiběhla s botama na šílenejch jehlách.
Pravda, byly docela pěkný, ale v životě bych si to ani-
"Vyzkoušej si je!"
"Ty si se zbláznila! Na tomhle bych si rozmlátila hubu, vystřihla ostudu a výron v kotníku, ne díky." založila sem si ruce, načež na mě Elizabeth začala dělat její psí oči. "Elooo tyvole!!!"

"No vidíš, sluší!" tleskala jak pomatená Eliz, když sem si na nohy nazula ty vražedný věci.
"Výborně, ale už mě chytá křeč a neni tu jediná šance, že bych se v tom postavila."
"To se časem naučíš, berem je!"
Já už jenom radši zakroutím hlavou a nechám jí, ať si utrácí, pak jí to oblečení všechno dám. Dobře, všechno ne. Něco si nechám pro sebe... muhehe. Ne, takovej sobec zase nejsem. Jednou jí to všechno vrátím i s úrokama - v jakýkoliv podobě.

"No, tak myslím, že už máme fakt všechno. Oblečení, doplňky, boty..." zkonstatovala sem.
"Ne, nemáme," vyvedla mě z omylu Elizabeth a zasněně hleděla kamsi za mě.
Otočila jsem a chvíli jsem pohledem pátrala po regálech, než jsem našla to, na co Eliz tak zízá. Barevný pramínky do vlasů a další vlasový vymoženosti. Podstoupila jsem krok stranou, aby mě Eliz nepřeválcovala, až se na ty její serepetičky vrhne a udělala sem dobře.
"Ok ok, takže modro-černý, růžovo-černý, černý, blond - hodně černý a blond, červený...hmm... tyrkysový, zelený, oranžový..." předříkávala Eliz a jakou barvu řekla, pramínek umělejch vlasů v tý barvě už ležel v košíku. "Teď ještě sponky a čelenky..." ty brala už po hrstech a rovnou to do toho košíku házela. Pak se zahleděla na obsah košíku a prohlásila, že něco chybí...


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama