Nevěřím na osud - 14. Kapitola

6. ledna 2014 v 10:06 | Morbid_Curiosity |  Nevěřím na osud

"Takže… právě jsme přepočítali všechny vaše hlasy a nyní už známe vítěze," řekl David.

Celou halou se rozprostřelo ticho a napětí by se dalo krájet. Všichni mlčky pozorovali podium a přebíhali pohledem z poroty, na lísteček s konečným výsledkem a pak na nás.
Markéta se vedle mě klepala jako osika a vypadalo to, že je pár vteřin před zhroucením. Třetí, čtvrtý a pátý místo zamyšleně sledovalo celou situaci, ale spokojeně si tiskli svoje šeky k sobě.

"Tak už to řekněte!"
"Jo!"
Ozvaly se halou dva hlasy.



Elizabeth stála na druhym konci jeviště naproti mně, drtila si palce na rukou a zřejmě se snažila si prokousnout spodní ret, jak byla nervózní. Koukala na mě a něco si ustavičně šeptala pro sebe. A právě v tuhle chvíli sem si řikala, kdo jinej by tu se mnou vlastně měl bejt, když ne ona? Nikdo takovej prostě neexistuje.

Bill postoupil doprostřed podia a pobídnul nás, abysme si s Markétou stouply vedle něj, každá z jedný strany.
"Na prvním místě tohoto ročníku pěvecké soutěže se umístila… Casey Carlise!"

Tma, ticho, nic…
Najednou mi připadalo, jako by se celej svět zpomalil a ztlumil. Tichou hradbu ale najednou zboural příval jásotu a tleskání. Kolem krku mi visela Eliz a brečela štěstím.
"Já to věděla! Věděla sem to! Chápeš to? Věděla! Vyhrála si! Seš hvězda! Dortí!!!" skákala kolem radostí.
Když se mě Elíza konečně pustila, přistoupila ke mně porota, aby mi pogratulovala a předala veškerý ceny: šek na Volkswagen, poukaz na zájezd do New Yorku, obálku od nahrávacího studia a šek na 1 000 000 eur.
Málem sem to ani nepobrala, kolik toho bylo a vůbec sem nevěděla, co mám dělat. Ochromeně sem stála před tou spoustou lidí, plný ruce obrovskejch transparentů a slzy v očích.

Když potlesk trochu ztichl, přišla ke mně Nena.
"Tak jak se teď cítíš?" usmála se.
"Já… já nevím. Nevím ještě víc, než jsem nevěděla předtím," smála sem se. "Je to strašně zvláštní pocit. Stát tu s tou spoustou papírů a v podstatě nevědět jak a proč a tak vůbec… Děkuju všem, co mi ten hlas na ten papírek napsali. Vážně strašně moc děkuju. Děkuju taky porotě, že mě umístila takhle vysoko. Ale především děkuju svojí Elizabeth, bez ní bych tady ani nebyla," dokončila sem svůj rádoby projev a vrhnula sem se Eliz kolem krku.

"Nesmíme ovšem zapomenout, že na stříbrném místě se umístila Markéta Konečná!" poznamenala Sarah.

Markéta stála na kraji podia a nepřítomně hleděla kamsi mně pod nohy. Když porota vyslovila její jméno, ani se nepohnula. Nakonec přišla Sarah plačící Markétu obejmout a společně se zbytkem poroty i Markétě předala šek na VolksWagen.

"Tak a tady je máme - prvních pět finalistů ročníku 2009!" zvolal David a postavil nás doprostřed podia. Diváci nadšeně tleskali, i když sem tam se nějaká ta smutná tvář objevila, a když se dav utišil, David pokračoval: "Jak jistě víte, po vyhlášení se vždy koná afterparty a dnešek nebude výjimkou. A tak vás nyní požádám, abyste se všichni přesunuli před Arénu, tam už si vás vyzvednou limuzíny a pojedeme směrem k RockCafé Club!"

Lidi se postupně začali vytrácet z haly a já s El sme se připojily k nim.

"Dortíčenko! Já sem tam šťastná! Fakt ty jo… Ale věděla sem to, věděla. Cejtila sem to v kostech. Řikala sem: špatnej den pro mě, dobrej pro tebe a tady to máš!"
El byla k nezastavení a dokud sme nenasedli do limuzíny a nejeli směrem k hotelu odložit si ceny. Pak totiž s otevřenou pusou zkoumala interiér auta, ve kterym sme se vezly. "No ty krávo…"

>>||<<

"Gratuluju k vítězství," slyšela sem ten večer už asi po patnáctý.
"Díky."

Připadala sem si, jako zvířátko v ZOO, jak na mě všichni zírali a když sem se objevila někde poblíž, tak si začali ve skupinkách šeptat a ukazovat si na mě.

"Seš slavná, seš slavná," prozpěvovala mi Eliz cestou k baru.
"Mlč prosimtě…" chytla sem výtlem.

"Ty jo, já tomu pořád nějak nemůžu uvěřit," prohlásila zamyšleně Eliz, když už sme seděli i baru se třetí sklenou vodky s džusem.
"Čemu?" zeptala sem se.
"No všemu. Že je to za náma. Prostě konec a začátek zároveň. Že ty teď budeš slavná hvězda a že už teď tě zná strašně moc lidí. Že se zejtra vracíme domů… a tak obecně."
"Je to za náma, ale dál už bych to nerozebírala," mrkla sem na ní. "Nehodlám se někomu vnucovat. Buď zájem bude, nebo zájem nebude. V každym případě zůstávám s tebou, ať se děje cokoliv."
"Víš dobře, že nemusíš…
"Ale chci."

Všude kolem byla strašná spousta lidí a všichni se skvěle bavili a parket byl přeplněnej k prasknutí. Smích byl slyšet i přes hlasitou hudbu a i na zprvu smutnejch tvářích se nakonec objevil úsměv. Každéej měl v ruce sklenku svýho oblíbeného pití a bavil se a smál s ostatníma.

"Vodku s džusem."
"Dvě."
Slyším najednou kousek od sebe.
Dvojčata Kaulitzovi se na afterpárty taky uráčili objevit a hned se jdou 'posilnit'.

"Hele, Bill s Tomem!" postřehla Eliz.
"Hm… prasata," zkonstatovala sem.
"Cože?" nechápavej výraz na Eliziným obličeji vystřídal výtlem.
"No co je? Podívej se na to! Jen co se sem doplazej, tak už chlastaj!"
"Jo, ale co sme dělaly my dvě, když sem sem přišly?"
"Prodíraly se davem a pak-"
"Taky pily, tak jako pomlč," setřela mě Elizabeth a dál se tlemila.
"Jo, ale my máme důvod pít, že jo…"
"No a máme taky důvod tancovat?" zeptala se Eliz s jiskrama v očích.
"To by mě taky zajímalo…" ozval se za mnou Tomův hlas anglicky.
"Budeme se muset naučit nějakej jazyk, ktrýmu nebudou rozumět lidi kolem, nebo nevim," zkonstatovala sem směrem k Eliz. "No… asi možná i máme, proč to zrovna tebe zajímá?"
"No tak protože i když sem ti vyhrožoval, že tě nepustim mezi první místa, tak sem hodnotil spravedlivě, takže…" spustil Tom.
Jeho bratr za ním jenom zakroutil hlavou a kopnul do sebe samotnou vodku.
"Takže co?" řekly sme s Eliz obě naráz.
"No nějakou odměnu ne? Tak pojďte holky, ne? Přece tu nebudete celou noc sedět na baru, když se ostatní tak bavěj," prohlásil nakonec starší Kaulitz a odtáhnul nás obě na parket.
"No paráda," řekla sem si spíš tak pro sebe, ale El to slyšela.
"Prosimtě, přece vážně nechceš celou noc sedět na tom baru a pít…"

A tak sme teda trsali a bavili se. Občas se k nám přimotalo pár Tomovejch faninek, aby se jim jejich miláček podepsal na břicho a při odchodu nám věnovaly moc 'milej' úsměv.Nebo se přifařilo pár opozdilejch gratulantů, který mi přáli buď brzkou smrt nebo skvělou a dlouhou kariéru.
Protancovali sme se a protelmili se asi 10 písničkama, než sem prohlásila, že už si fakt musim dát na chvíli pauzu a vytratila sem se zpátky k baru, kde ještě pořád trucoval mladší z Tokio-dvojčat.
"Proč se nebavíš s ostatníma?" zeptala sem se bez okecávání, protože v mym stavu už sem bohužel dřív konala než myslela.
"Nevím. Asi radši trávím tyhle párty sám u baru…" podíval se mi do očí a už musel lehce ostřit.
"Jo a pak budeš totálně na sračky a budeš mít úchvatnou vizitku v Bravíčku…"
"Ale prosimtě…"
"Jak myslíš. Rozhodně… chtěla bych ti poděkovat, že ste mě nechali umístit se na tak vysokym místě," vyklopila sem ze sebe.
"A čekala si snad něco jinýho?" usmál se Bill a ťuknul svou skleničkou o tu mojí. "Na tebe!"

Chvíli sme tam s Billem seděli a bavili sme se, než se přiřítila El.
"Ty vole, já už nemůžu," začala se tlemit.
"Si na chvíli sedni, ne?" řekla sem jí a tlemila sem se taky.
Bylo strašně fajn pozorovat jí, jak si to tady užívá a je šťastná.
"Kde máš vůbec toho Kaulitz-boye?"
"Šel na záchod nebo co. Bůhví, co tam dělá. Znáš to…" zkonstatovala Elizabeth a zakuckala se vodkou s džusem. "Mimochodem jako… nerušim vás tu nějak nebo tak?"
"Ne, vůbec," řekli sme s Billem naráz, což zapříčinilo další výbuch smíchu.

Byly dvě hodiny ráno a RockCafé se pomalu začalo vyprazdňovat, takže tu teď byla tak polovina původně příchozích. Důvodem asi bylo, že v tom klubu bylo téměř nedejchatelno, kolik tam bylo lidí. Navíc většina lidí byla dost unavená a vyčerpaná ze soutěže a z nervů a spoustě ještě nebylo třeba ani 15, takže už museli domů nebo zpátky na hotel.
Nijak extra mi to nevadilo. Aspoň se tam dalo trochu líp dejchat a konečně sem si mohla RockCafé aspoň trochu prohlídnout, což předtím bylo díky těm davům absolutně nereálný. Navíc za mnou už nechodilo tolik lidí s gratulacema...

Když sem pohledem skenovala okolí, objevila sem vzadu v rohu u jednoho stolu sedět Markétu. Vypadala ještě pořád docela zdrceně a mě, přiopilou kravku, v tu chvíli nenapadlo nic lepšího, než za ní jít.
"Ahoj Markét, jak se cejtíš?" zeptala sem se.
"Jo… dobrý…" řekla vyhýbavě a vrhnula po mně rádoby přívětivej úsměv.
Nastalo trapný ticho a já nevěděla, jestli si mám sednou k ní a nějak jí utěšit, nebo mám jít radši pryč. Tohle dilema za mě ale vyřešil David, jeden z porotců soutěže. Nenápadně se totiž připlížil za mnou a odtáhnul mě k baru, kde už byl i zbytek poroty.
"Uděláme nějakou společnou fotku poroty s vítězem," oznámila mi nadšeně Nena a už pózovala.
Ostatní se k ní s pózováním přidali a tak mi nezbylo nic jinýho, než se prostě nějak nainstalovat mezi ně a čekat, než Elizabeth zmáčkne spoušť, což se jí s vypětím všech sil podařilo asi až na čtvrtej pokus.
"Sakra a to si fotografka?" rejpla sem si.
"Di někam ty vole, víš jak je těžký to tlačítko vůbec najít v tomhle stavu?" dostala výtlem a tim pádem šance na společný foto vymizely úplně.
"Héj! To je naše písnička!" zařvala Elizabeth a táhla mě a celou porotu na podium.
Vůbec netuším, kde vzala, že to byla naše písnička, ale nechala sem to bejt a dál sem trsala.

Přišlo mi to všechno strašně zvláštní. Takový až moc nereálný… jako ze snu…

"Cake…Cake! Casey! Vstávej! Sme tady."



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama