Nevěřím na osud - 12. Kapitola

6. ledna 2014 v 10:02 | Morbid_Curiosity |  Nevěřím na osud

Asi po 30 minutách se dveře od koupelny otevřely a vyšla z nich ve spacím triku oblečená Eliz. Celou cestu k posteli prozívala, že se jí málem odklopila hlava.
"Děkuju," řekla sem, když si El lehla na druhou polovinu letiště.
"Za co?"
"Za všechno…"



>>||<<

"Kurva…" ozvalo se za doprovodu tříštění skla odněkud, přepokládám, že z kuchyně.

Bylo ráno. Krásný slunečný ráno.
Nebylo šero, nejcetila sem se unaveně. Bylo mi fajn. I přes to, že sem věděla, že dneska se mám dozvědět, že sem skončila někde ve druhý polovině, bylo mi fajn. Ovšem Elizabeth asi moc ne…
Doplazila sem se do kuchyně, abych zjistila, co se děje.
Eliz seděla na zemi a sbírala střepy svýho oblíbenýho hrnečku. Tvářila se při tom dost nešťastně a mumlala si něco o blbkách.

"Zlato? Co se stalo?" zeptala sem se opatrně, ovšem snaha marná - El polekaně vyskočila jak čertík z krabičky a zabodla si při tom jeden z ostrých střepů do ruky.
"Au… sakra!"
"Ježiš, promiň! Ukaž," přiběhla sem k ní a vrazila sem jí ruku pod vodu. "Teď to bude asi bolet," řekla sem a vytáhla sem jí střep z dlaně. V tu chvíli to začalo krvácet ještě o trochu víc. "Do háje!"
"To bude dobrý prosimtě-"
"Nevěděla sem, že je to tak hluboko, skočim pro-"
"Ne fakt, to je-"
"Doktora."
"Dobrý - Cake!"
Ale to už sem běžela po chodbě a sháněla nějakýho zaměstnance, kterej by nám pomohl. Nakonec sem byla donucená doběhnout až dolů na recepci (mimochodem celou dobu ve svým spacím triku), kde mi konečně byla recepční ochotná pomoct a zavolala místního lékaře.
Dotáhla sem ho do našeho pokoje, kde Elizabeth pořád stála u dřezu a nechávala si téct studenou vodu na pořezanou dlaň.

"Já už se o ni postarám," řekl doktor a ujal se Eliz.

Sedla sem si teda naproti do křesla a pozorovala sem, co s ní ten doktor provádí. Chvíli tam zápasil s vatičkama a obvazama. Asi po pěti minutách Eliz vyšla z kuchyně s obvázanou rukou a s úsměvem na rtech se loučila s doktorem.

"Pomiň láfko, mě to strašně mrzí, já-"
"Prosimtě v pohodě," utnula Eliz mojí snahu o omluvu. "Nic se nestalo. Já mám dneska už od rána nějakej divnej den… ale to je dobrý znamení!"
"Eh?"
"No obvykle když mám blbej den, tak se lidem kolem mě dějou dobrý věci," vysvětlila mi a zazářila jako sluníčko.
"Ehm… jo… jestli tím míříš na tu soutěž, tak to je věc, která se týká nás obou, tím pádem se ty tvoje pravidla nějak anulujou, nemyslíš?" chytla sem výtlem.
Elizabeth se chvíli tvářila strašně přemejšlivě a pak chytla výtlem taky. "Sem to trochu nedomyslela no…"

>>||<<

"Já chci ale ještě jednu zmrzku! Vždyť tu maj strašně dobrou tu točenou tyjo!" snažila sem se otočit směr, když sme s El zrovna mířily z centra zpátky na hotel.
"Ale už si měla dvě! Budeš tlustá Carliseová!"
"No a co, Rokwoodová?"
"Fájn, tak ale poslední, jasný?"
"Juchůů!" rozjařeně sem se rozeběhla ke stánku s tou výbornou točenou zmrzlinou. Po dvou minutách už sem byla zase zpátky u El, která zasněně hleděla kamsi za mě. "Co je?" otočila sem se.
Jenom o vteřinu později už na místě, kde sme stály my dvě, ležela jenom moje roztékající se zmrzlina. Okamžitě sme se obě rozeběhly do Converse centra naproti přes ulici.
Jen, co sme vešly dovnitř, obě sme měly čelist na zemi a ještě dobrou půl minutu sme nebyly schopný ji zvednout.
"Ty krávo!" vypadlo ze mě.
"Ty vole, dělej!" rozesmátá El se rozeběhla k regálům s barevnýma Converskama a vybírala. V jednu chvíli měla v ruce asi 7 párů a nechápu, jak to mohla pobrat.
Vysoký, nízký, barevný, s obrázkama, se zipem, s barevnýma tkaničkami… Aneb stačí si jen vybrat. Ale jak si tady může člověk vybrat?

>>||<<

"Taxík tady bude za 10 minut prej," volala na mě do koupelny Eliz.
"Ok!"

Bylo téměř 8 hodin, obě už sme byly připravený na cestu do O2 arény na vyhlášení vítězů. Elizka mi zas na hlavě vytvořila jakejsi černo-blond-tyrkysovej skvost a já teď akorát dolaďovala make-up.
Zatímco já se půl hodiny plácala před zrcadlem, než sem si na sebe nakonec stejně oblíkla černo-tyrkysový triko a černý roury s tyrkysovym páskem, Elizabeth měla hned jasno v tom, co si na sebe hodí: černý double triko s modrym tílkem a džíny s pyramidovym páskem. Barvy samozřejmě vybraný podle jejích černých vlasů s modrýma pramínkama.
Naposledy sem na sebe zamrkala do zrcadla a když sem uznala, že lepší už to stejně nebude, hodila sem na sebe černou mikinu s tříčtvrtečním rukávem, na nohy tyrkysový Conversky dneska pořízený v tom úžasnym obchodě, přes rameno sem si hodila tašku a mohla sem vyrazit.

"Láfko? Jdeš?" volala sem na Eliz.
"Jo, momentík!"

Chvíli sem přecházela po obýváku sem a tam a koukala sem na 8 párů Conversek, který sme si odnesly z toho centra. Nakonec se ve dveřích obýváku objevila i El s prapodovným výrazem ve tváři.

"Co je?" zeptala sem se.
"Nic, jdem?" hodila na sebe lehkou černou bundu, modrý Conversky - taky dnešní - na nohy a vyrazily sme.

Celou cestu ani jedna z nás nepromluvila jediný slovo. Elizabeth se tvářila dost zvláštně a já byla prapodivně nervózní. V kostech sem cejtila, že se něco stane.

Přišlo mi to jako chvilička, než sme dojeli na místo. Musela sem z toho žlutýho auta vystoupit až moc brzo, na můj vkus. Vždyť sem se nestihla ani připoutat a už nás ten chlap vyhazoval a chtěl po nás zaplatit.

Před arénou stála strašná spousta lidí. Soutěžící si tu se svým doprovodem povídali, kouřili a čekali, než začne vyhlašování. Většina z nich vypadala značně vynervovaně, zbytek povětšinou zhuleně, smířeně, vyjukaně nebo nepřítomně.
S Eliz sme to camply kousek od vchodu a koukaly sme kolem sebe. Pořád sme na sebe nepromluvily ani slovo a já už z toho začínala šílet.
"Co se děje?"
"Nic já… jenom mám takovej zvláštní pocit-"
"Jako by se mělo něco stát?"
"Jo, přesně."
"To já taky…"
"Dortí, ať už se dneska stane cokoliv, ty seš moje SuperStar," objala mě Eliz.

Něco se stalo. Už nepřetejkala tou důvěrou ve mně a v moje vítězství, jak tomu bylo včera.
Ne, že bych tomu někdy věřila, ale nelíbilo se mi, když tohle řikala. Nevěstilo to nic moc dobrýho. Když něco říká, stojí si za tím a najednou to změnila během pár hodin na pochybnosti.

"Co si dělala tak dlouho v tom pokoji?" zeptala sem se nakonec, protože mě to hlodalo už od chvíle, co sme vypadly z hotelovýho pokoje.
"Ale… vzpomínala sem. Prohlížela sem si naše společný alba."
"Tys je vzala sebou?" zeptala sem se překvapeně.
"No samozřejmě, to je můj poklad," řekla hrdě Eliz.
"A proč si vzpomínala zrovna teď?"
"Vždyť říkám, mám zvláštní pocit. Víš… asi to bude znít sobecky, ale já nechci aby si vyhrála. Znamenalo by to, že ty by ses chytla šance a já bych se musela vrátit do Londýna. Nechci tam bejt sama…" Elizabeth se po tvářích začaly kutálet slzy.
"Zlatí, tohle už sme přece řešily, než sme sem vůbec letěly. Řekla sem ti, že bez tebe se nikam nehnu a tak to taky bude. I kdybych měla stokrát vyhrát, buď bys byla celou dobu se mnou, nebo bych se vrátila s tebou do Anglie a žila dál svůj téměř spokojenej život. To se ovšem nestane, tak nevím, co tady blbneš," mrkla sem na ní a objala ji.

Pravda je, že tuhle otázku si pokládám od tý doby, co sem se dneska probudila. 'Co když?'
Jak by to pak bylo? Co by se pak dělo? Chtěla bych tady zůstat, kdyby to šlo? Chtěla bych se zviditelnit před světem a dělit se o svoje písničky s fanouškama? Možná chtěla. Ale určitě bych tohle chtěla absolvovat s Elizabeth.

Asi pět minut před 21. hodinou se začal dav hrnout do haly. Počkaly sme s El až u vchodu nebude tak narváno. Místa měl stejně každej předem rezervovaný, tak nebylo kam se hnát. Teprve až před půl 10. se ale zahájilo vyhlašování.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama