Nevěřím na osud - 10. Kapitola

5. ledna 2014 v 22:49 | Morbid_Curiosity |  Nevěřím na osud

"Tak tedy začneme, první na řadě je kdo?"

A tak sme teda začali. Já byla z nějakýho záhadnýho důvodu na řadě až poslední, a tak mi nezbylo nic jinýho, než čekat, až dozpívají všichni přede mou. Byli téměř všichni opravdu skvělí. Je zvláštní, jak člověku, který umí zpívat, už od dětství říkají, jaký je to zvláštní nadání a jak je jedinečnej, ale právě tady se pozná, že to vlastně vůbec není pravda. Nebo možná jo, ale je to většinová pravda.
Ani tady se určitě nesešli všichni, co jsou pěvecky vážně hodně nadaný, a to je jich tu dost - téměř 2000. Skoro by se zdálo, že zpívající lidi jsou po celým světě půl na půl.



Konečně sem se poprvý dostala na řadu i já. Předstoupila sem dopředu před porotu, jako bych stála u ředitele na koberečku, zvukařovi sem dala svojí nahrávku a spustila sem o sobě:
"Takže, já jsem Casey Carlise, ale všichni mi říkají Cake. Je mi 16 let a narodila jsem se v Maidstone v Británii, v jejímž hlavním městě - tedy v Londýně, bydlím. Chodím na uměleckou školu se zaměřením na výtvarku.
Bydlím s mámou a jejím přítelem, kterého já osobně nesnáším, ale to už je věc názoru.
Většinu svého volného času trávím kreslením, fotografováním, zpíváním, psaním písniček, básní a povídek, nebo cestováním po venku s mou nejlepší kamarádkou Elizabeth, která mě tu také doprovází a která mě sem i přihlásila."
"Dobře, tak nám zazpívej, co sis připravila," řekl David.
Hudba začala hrát a já spustila svou první připravenou písničku, kterou sem tenkrát napsala v parku:
"They come and go but
they don't know
That you are my beautiful
I try to come closer with you
But they all say we won't
make it through

But I'll be there forever
You will see that it's better
All our hopes nd our dreams will come true
I will not dissapoint you
I will be right there for you
´til the end
The end of time, please be mine..."

Dozpívala sem.
Všichni ze slušnosti zatleskali a já musela vysvětlovat, proč sem si tu písničku vlastně vybrala (vybrala ji Elizka) a že sem jí složila sama. Pak sem se nechala vyfotit v póze, kterou mi určil Bill: měla sem 'smutně' koukat do strany, hlavu položenou na ruce rukou a seděla sem při tom obkročmo na židli (obráceně). ("Je to snad modelingová soutěž, ty vole?!")
Nakonec sem si stoupnula zase zpátky do řady a čekala sem na další kolo. Mezitím sem si všimla, že tam Bill něco řešil s fotografem a tvářili se strašně vážně a zamyšleně - když se takhle tvářej chlapi, nevěstí to nic dobrýho... Tak sem je ještě chvíli tiše pozorovala a dusila sem v době smích.

Před mojí druhou písničkou sem znova předstoupila před porotu a ta mi položila obávanou otázku, na kterou sem se celou dobu snažila vymyslet odpověď, ale nepodařilo se.

"Takže, Casey, proč se vlastně chceš stát SuperStar?" zeptala se Sarah a já oněměla.
"No...ehm...Nikdy jsem netvrdila, že chci bejt SuperStar." najednou mi šly slova na jazyk samy od sebe, "je povinností každého soutěžícího chtít být slavný? Já se sem popravdě ani nepřihlásila dobrovolně, ale rozhodně nelituju, že tu jsem. Nepotřebuju být slavná k tomu, abych věděla, že umím zpívat, ani k tomu, abych měla hodně lidí, který by si říkali přátelé, ani kvůli penězům, nebo kvůli pocitu, že mě zná každá duše na tomhle světě. Přemýšlela jsem o tom, co tady vlastně dělám. Nevím. Prostě mě sem přihlásila moje nejlepší kamarádka a ona určitě dobře ví, proč to udělala. Já od vás jenom chci vědět, jestli je moje hudba dobrá, jestli se vám líbí. Ehm... počkejte chvilku." dovykládala sem jim tam svojí aktuální myšlenku a vyběhla sem ze sálu pro Elizabeth. Nikdo na světě totiž neví líp, než právě ona, co tady vlastně dělám.

"Eliz!" vběhla sem do šatny.
"Co se děje? Už ste skončili?" Elizabeth okamžitě vyskočila na nohy a vrhla se mi kolem krku.
"Ne, ale pojď se mnou, dělej!" táhla sem jí za sebou zase zpátky.
"Co-?"
"Teď to neřeš a pojď!"

Doběhly sme zpátky na sálu a Eliz málem spadla čelist. "Hustě!" zašeptala.

"Omlouvám se, ale já vám nedokážu dost dobře vysvětlit, proč bych chtěla nebo měla být SuperStar, ona ano. Tohle je Elizabeth," představila sem El porotě a nikdo nechápal. V podstatě sem nechápala dost dobře ani já, co právě dělám.

"Proč...proč by Cake měla být SuperStar? To je docela jednoduchý. Ze sobeckýho hlediska - je to moje nejlepší kamarádka a já pro ní chci to nejlepší. Z obecnýho hlediska - má skvělý hlas, nádherný písničky a spoustu nápadů. V každý volný chvíli svěřuje svoje aktuální myšlenky a nápady papíru a z toho pak tvoří.
Snad nikdo na světě to nemůže soudit tak, jako já, protože já s ní trávím většinu svýho času a vím, jaká je. Je skvělá.
Navíc si myslím, že by o její hudbě mělo vědět mnohem víc lidí, než já a ona. Je totiž o co stát. Kromě toho, s prominutím, Dortí, myslím, že by měla vypadnou z toho ruchu, ve kterým doma žije. I kdyby to mělo být do ruchu se jménem Sláva."
Elizabeth dořekla poslední slova, vydechla a šla si stoupnout do kouta podia.
Já zatím přemejšlela, proč mě vůbec napadlo přitáhnout sem Eliz. Byl to ten nešílenější nápad, kterej sem kdy dostala a začínala sem mít pocit, že nechat za sebe mluvit kámošku...? Achjo... jako malá. Ale co. Ona jediná to ví.

"Děkuju," zašeptala sem a šla sem si dneska už potřetí stoupnout před porotu.
"Dobrá tedy, tak teď zpívej druhou písničku," pokynula Sarah. "Co to bude?"
"Moje druhá písnička je na přání Elizabeth právě od Tokio Hotel. Je to jejich 'Übers Ende der Welt' přezpívaná do angličtiny - 'Ready, set, go'!"

"Fajn, tak jo," začala zase povídat Nena, když sem dozpívala, "zítra se tu sejdeme cca kolem 9. - uvidí se, jak to časově vyjde... A my si jdeme dát pauzu," usmála se a odešla.

Naše skupina mezitím rozpustila pódiovej dýchánek a já s Eliz sme se vrátily do šatny sbalit si věci.
"Uf, ty vole, tak to bylo hustý," zhroutila se Elizabeth na lavičku. "Absolutně to nechápu. Proč si to udělala probůh?" tlemila se El.
"Protože sem blbka, neasy. Uá! Hurá, mám to za sebou! Zejtra sem snad ani nepůjdu. Za prvý to nemá smysl a za druhý sem se dneska chovala jako naprostej idiot - jako dementní děcko," zhroutila sem se vedle Eliz.
"No to teda půjdeš, bez keců! Bylo by blbý to vyhrát a nevzít si cenu osobně," vyskočila El jako čertík z krabičky, s rukama v bok a s výrazem rozzuřenýho býka. Pak se pustila do balení.
"Jako bych to mohla po dnešku vyhrát," tlemila sem se a začala sem Eliz pomáhat s balením.

Asi po 15 minutách sme měly všechno nabouchaný v tašce a mohly sme vyrazit směrem k našemu hotelu.

"Já jdu ještě na záchod," oznámila sem. Za celej den sem jaksi ještě nebyla na záchodě.
Vyšla sem na chodbu a bez tý malý ukecaný paní sem byla totálně v prdeli. Najednou se tu objevilo asi milion chodeb a dvěří a já nevěděla kudy kam.
"Do hajzlu!" ulevila sem si a odebrala sem se do nějaký chodby. Doufala sem, že právě tam by se mohlo nějaký to 'wécéčko' najít. No prej nemohlo.
Jako by tak chodba byla nekonečná, sem šla asi 5 minut a pořád nikde nic. Na dveřích bylo napsaný všechno možný od 'Kuchyně' až po nějaký očíslovaný dveře, jenom 'WC' nikde.
"Sakra ty němčouři snad nechoděj na záchod, nebo jak?!" ztrácela sem trpělivost a vzdala sem snahu objevit záchod. Otočila sem to a šla zase zpátky. Problém byl v tom, že už sem si nepamatovala, kudy sem přišla. Po cestě sem totiž několikrát zahybala a nevybavuju si kam.
Navíc sem si pomalu ale jistě začala uvědomovat, že to tam vypadá jak v podzemních koridorech, protože všude byly jenom dveře a chodby, ale nikde žádný okna. Docela mě to děsilo a po celým těle mi naskočila husí kůže.
K mýmu proklatýmu neštěstí pravděpodobně právě vypadnul proud, neb se ozvalo krátký 'PRÁSK' a všude byla totální tma a ticho.
"Do prdele už ale!!!"



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama