Dement, nebo hezkej kluk? - 9. Kapitola

31. prosince 2013 v 13:35 | Morbid_Curiosity |  Dement, nebo hezkej kluk?

"No… tak mluv," řekla sem. Sedla sem si na zem a Tom si sednul vedle mě.

Asi sem docela dobře věděla, co mi chce Tom říct. Že chce, abych to s Billem nedávala dohromady o nic vážněji, než je teď momentálně nutný. Že ho to strašně zraní a tak dále... a tak dále...

"Ty… Bill… ty chceš odjet?" zeptal se nakonec.
"No… jo. Teda nechci, ale musim," odpověděla a v tu chvíli se veškerá moje snaha vymazat všechny tyhle věci na chvíli z hlavy, absolutně spálila. Znova sem měla před očima Billa, jak mě prosí. Mámu, když mi volala. Samu sebe.
"Alice, nedělej to, prosím."
"Tome…"


"Upřímně řečeno, Bill ještě nebyl zamilovanej jakože vyloženě zamilovanej. Teď je. V podstatě o tobě básní už od druhýho dne. I přes to, jak ses snažila bejt protivná, tě poznal. Věděl jaká si dřív, než sis to tady uvědomila ty sama. Ani nevíš, jak byl nešťastnej, když ses chvíli chovala normálně a pak zas z ničehonic jako kráva. Chtěl tě poznat normálně... víc.
Neodjížděj. Nezmiz z jeho života jenom proto, že… já nevim proč. Prostě to nedělej. Nedělej to kvůli němu. Kvůli nám všem, ale taky kvůli sobě. Ty ho přece taky miluješ vždyť je to poznat na první pohled. Prosim tě o to, jako Billův brácha a jako tvůj kámoš," dořekl Tom a čekal, co ze mě vypadne.

Umí dobře mluvit, ten kluk, to se musí nechat. A taky umí hodně působivě mluvit. To taky umí. Ale neumí mi vyvrátit to, že tohle nejde. Určitě si to sám ani nedokáže představit, jak by to bylo složitý. Jak strašně by to bylo v prdeli. Jak strašně je to v prdeli teď a proto musim pryč.

"Víš… už sem to řikala Billovi a tobě řeknu úplně to samý. Já když tady teď zůstanu tak prostě… Vy zejtra odehrajete a pozejtří ráno tradá kamsi do prdele a já tady zůstana sama. Nebudu mít nic a možná sem náročná, ale mně vzpomínky nestačej, mně vzpomínky ničej. Potřebuju odjet co nejdřív a to taky udělám. Nedokázala bych v tomhle pokoji zůstat a vědět, že v týhle skříni měl Bill věci a tam na tý sedačce spal. Pořád bych ho tu cejtila a to by mě ničilo.
Ano, máš pravdu, zamilovala sem se do něj. A právě proto musim pryč. Máma mě vykopla z baráku, nemůžu si jet lízat rány domů, protože žádnej domov nemám. Musim se domov najít. Co nejdřív.
Myslíš si, že by mi Bill někdy zavolal, kdybych mu nechala číslo? Že by mi třeba aspoň poslal mail, kdybych mu ho napsala? Prober se! Máte kolem sebe naprosto nehoráznou spoustu holek, který vám na koncertech slintaj na boty a daly by za vás život. Mezi těma všema možnostma se jedna malá nevýrazná osoba docela snadno ztratí.
Potřebuju co nejdřív zapomenout a vrátit se z tohohle snu do reality. Čim dřív tohle skončí, tim líp. Zamilovala sem se, ale každej dělá chyby…"
"Chyby?! To, že se zamiluješ, je chyba?!" vyjede Tom a sklovatěj mu oči.
"Není chyba to, že sem se zamilovala, ale to, do koho sem se zamilovala. Dobře… dejme tomu, že se obyčejná holka zamiluje do… třeba Orlanda Blooma. Není to chyba, protože je absolutně minimální šance, že by ho potkala - nicméně zázraky se dějí - a navíc ho absolutně nezná. Na internetu máš sice věk, vejšku, váhu a velikost boty a další kraviny, ale nemáš tam člověka jako takovýho. Já Billa poznala a to je ta chyba. Mohla bych bejt jedna z toho milionu - možná víc - faninek, který máte a který vás pravděpodobně nikdy osobně nepoznaj, ale já sem teď pravděpodobně už vaše faninka která vás zná a zamilovala sem se do celebrity, kterou osobně znám. To je ta chyba, chápeš? Ty se můžeš zamilovat třeba do Pamely Anderson a máš nějakou šanci, že si tě všimne…
Do kolika holek ty ses zamiloval? S kolika holkama, který si v posteli měl, si to myslel vážně? Z tvý strany to vždycky byl úlet. Ze strany hvězdy je to vždycky úlet. Pro mě ne."
"Bill takovej není…Vidíš v tom jenom problémy. Napadlo tě třeba, že bys mohla s náma? Já nevěděl, že tě máma vykopla z domu. Je mi to líto."
"Tohle by mě nenapadlo ani ve snu, je to krajně nereálný…"
"V tom případě tu zůstaň aspoň ty poslední dva dny, když to vidíš takhle. Kvůli Billovi," snažil se mě dál ukecat Tom.

Ale já už byla pevně rozhodnutá.

"Zejtra ráno odjíždím."
"Strašně mu tím ublížíš… Ale nutit tě nebudu… nemůžu," sbíral se Tom k odchodu.
"No jasně, samozřejmě! Všichni se posereme z toho, že bude Billísek celej ublíženej, ale to, že sem jenom obyčejná holka z malýho města, ještě neznamená, že sem ta, co vytře. To, že já se cejtim mizerně, protože sem v tom taky až po uši, to absolutně nikoho nezajímá. Taky mi to ubližuje, kurva! Ale to už je vedlejší, co?!" nasrala sem se.

'Kvůli Billovi…', 'Pro Billa…'
Všichni se z toho poserou!!! Mám toho plný zuby. Taky sem, do prdele, zamilovaná! A jak! Ale já si to prostě nemůžu dovolit. Oni to už z toho druhýho pohledu prostě brát neuměj… sou slavný…

"Není to vedlejší. Kdyby to bylo vedlejší, tak nechci, abys tu zůstala. Kdyby to bylo vedlejší, tak by nikdo nechtěl, abys tu zůstala. Víš co? Vyřešte si to s Billem sami, tohle já prostě… nemůžu to řešit, ale byl bych rád za vás za oba, kdybyste se dali dohromady a už tak zůstali. Bylo by fajn, kdybys s náma třeba jezdila koncertní šňůry a povzbuzovala nás a především Billa," řekl Tom, utřel slzu a odešel.

Zůstala sem tam úplně sama. Sama v obrovskym prostoru a přesto tak strašně v pasti.
Zavřená.
Stísněná.
Připadalo mi, že kolem dochází vzduch. Že se zblázním. Že se mi rozskočí hlava, protože sem nevěděla, co mám dělat.
Zase sem brečela jak želva a čekala na spásu, která nepřišla. Na odpověď, která se neozvala. Na vodítko, který se neobjevilo.

Asi tak po hodině bezvýznamnýho čumění do zdi sem se rozhodla, že bych si aspoň mohla začít balit věci. A tak sem se sebrala, vytáhla sem ze skříně kufr a začala sem si do něj skládat věci.
Za další půl hodinu už sem měla všechno oblečení ze skříně naskládaný v kufru. Navrch sem si akorát dala věci, který sem si další den hodlala vzít na sebe a napsala sem si seznam věcí, který sem si potřebovala ten další den ještě dobalit. Celej kufr sem potom šoupla zpátky do skříně, aby nebyl tak na očích. Bill přece jenom ještě nevěděl, kdy hodlám odjet.
Nakonec sem toho už měla tak plný zuby, že sem se zhroutila na zem a hrábla sem do tašky pro bonbony, když sem si uvědomila, že sem je vlastně nechala u Toma v pokoji.
"No bezva…"
Sebrala sem se teda ze země a šla sem se aspoň do baru něčeho napít. Když sem ale vešla do obýváku, stál u okna Bill.

Nevšimla sem si, že by přišel. Neslyšela sem bouchnout dveře ani nic takovýho.

Volně sem kolem něj beze slova prošla a nalila sem si trochu vodky, kterou sem okamžitě exnula. Stoupnula sem si k oknu v kuchyni a koukala do dálky, než sem zaostřila a zjistila, že Bill zřejmě kouká na Alianz arénu, na kterou je odsud dokonalej výhled a před kterou už se pomalu shromažďujou fanoušci.

Jsou šílený, když tam kvůli nim dokážou i nocovat. Když tam dokážou v noci mrznout jenom proto, aby je v tý úplně první řadě nakonec stejně někdo předběhl.
Ale já bych teď taky klidně mrzla v noci jenom proto, abych nemusela pryč. Abych s nima mohla zůstat a nejlíp už napořád.
Sou úplně jiný, než za jaký sem je měla. Sou skvělý. Sou v pohodě. Dá se s nima mluvit a je s nima sranda. Sou to Tokio Hotel takový, za jaký je má Julie, i když je nezná.
A já se k nim ze začátku chovala tak, jak sem se chovala. I když pravda, Bill se taky nechoval zrovna vlídně.

"Alice…" ozve se najednou za mnou. "Já tě nechci nutit, ale…"
"Tak o tom už nemluv. Prosím…" přerušila sem Billa v dalším přemlouvání. Toho už dneska bylo dost. Místo toho sem se mu přisála na rty a užívala si jeho blízkost, dokud sem mohla. Zejtra ráno to totiž skončí.

Najednou se rozrazili dveře a v nich stáli Tom, Gustav a Georg.
"Tak se ukaž, modelíno!" zavolal Georg a ušklíbnul se.
"Cože?" řekli sme s Billem naráz.
Gustavovi i Georgovi zmizel úsměv z tváře a začali se trochu červenat.
"No… asi rušíme, co?" řekl Gustav po chvilce trapného mlčení.
"No tro…"
"Ne,vůbec," přerušila sem Billa.
Věnoval mi jeden ze svejch vyčítanejch pohledů, který umí vážně dobře, a dál nechápal.
Já sem si už stihnula uvědomit, že sem se jim vlastně měla předvést v těch novejch věcech.
Gustav s Georgem se pořád tvářili trochu mimo a Tom za nima zíral do země.
"No jako… Tom řikal, že už si převlečená…" zakoktal Gustav.
"No sem no…" potvrdila sem.

A tak se všichni čtyři uvelebili na sedačku a nechali mě, abych se před nima chvíli korutila v novym tričku, mikině, kraťasech i s kšandama a v Converskách. Pak všichni zatleskali a chtěli pokračování, přičemž Bill zaprotestoval, že okukování už bylo dost. Nicméně sám se pak zvednul a zalovil mi v ložnici v tašce a přitáhnul ještě to druhý tričko.

"Má ještě jedno triko! A zatajila ho!" zařval Bill.
"Nezatajila! Ste se neptali, kolik sem si těch triček koupila…" bránila sem se.
"Nech si kecy a di si to oblíknout," poručil Tom.

Vypadalo to, že se stejně jako Bill a já snaží trochu zapomenout.

Tak sem se teda sebrala a šla sem si převlíknout druhý tičko, ve kterym sem se taky chvíli předváděla, než Bill usoudil, že už by to vážně stačilo, všechny tři kluky vyhnal z pokoje a zamknul.

"Nepřijdeš si trochu lakomej?" ptala sem se.
"Jo a vůbec se za to nestydím. Zbytek módní přehlídky bych označil za soukromou akci…" řekl Bill a tlačil mě do pokoje. Tam vytáhnul z poslední tašky moje nový prádlo, vrazil mi ho do ruky a odešel.

Nejdřív sem byla v menším šoku, potom sem chytnula výtlem a teprve pak sem byla schopná se teda převlíknout.

Dobrejch 10 minut sem ještě stála před zrcadlem a promítala si všechny vzpomínky na kluky a hlavně na Billa. Absolutně sem si nechtěla uvědomit, že tohle je poslední večer, kdy můžu bejt s Billem, že pak už nic nebude. Pak jedu pryč.
Že mi pak zbydou jenom ty stupidní vzpomínky, který já nechci.
Ani sem si radši nechtěla představit, jak strašně z kopce to se mnou půjde. Jak budu vypadat. Co se mi vlastně bude honit hlavou. Abych neudělala nějakou kravinu…

Sebrala sem se a šla sem za Billem do obejváku.

Zase stál u okna. V ruce držel sklenici - pravděpodobně s rumem - a zase koukal z okna. Všimnul si mě až když sem ho zezadu objala.
Chvíli si mě prohlížel v tom prádle, který zhodnotil jako "ucházející", ale prej jenom oproti tomu, na čem je to prádlo navlíknutý. Musela sem se smát, když tohle vymejšlel, protože se u toho tvářil, jako 6 letej kluk, kterej poprvý tajně kouká na porno.

Další slova už sem umlčela a on nás oba nasměroval k sedačce.

"Já ještě nikdy…"
"Já taky ne…"



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama