Dement, nebo hezkej kluk? - 8. Kapitola

31. prosince 2013 v 13:33 | Morbid_Curiosity |  Dement, nebo hezkej kluk?

Odešla sem si protřídit myšlenky k baru a lila sem do sebe panáka za panákem. Už sem si málem nahnula asi pátého, když mi Bill sebral skleničku z ruky.
Měl červený mokrý oči. Brečel. Brečel kvůli mně…
Přistoupil, ke mně a objal mě. "Bude se mi stýskat…"
"Mně taky…"
"Nejezdi… Víš, co se vlastně teďka stalo? Už nemusíme hrát, že seš moje přítelkyně. Prostě bysme spolu byli a tečka!" řekla Bill a snažil se tvářit co nejvíc nadšeně a povzbudivě.

Dalo by se nad tím uvažovat, ale musim myslet trochu racionálně. Už teď sem byla mediálně známa až to bolelo. Navíc sem ze sebe i z Billa udělala idiota, takže vystoupit teď před veřejnost bylo absolutně nemyslitelný. Navíc prostě… utéct do tohohle třpytivého světa jenom proto, že sem momentálně bezdomovec taky nebylo úplně na místě. I když… nebyl by to vlastně útěk. Byli bysme prostě spolu…



Místo odpovědi, sem Billa políbila a zopakovala sem mu, že ho miluju.

>>||<<

"Co se stalo Tomovi?" zeptala sem se Billa.

Bylo už kolem 8. večer a s Billem sme se dívali na dvd. Celej zbytek dne sme trávili v pokoji buď u filmů, nebo líbáním a nejlíp obojím najednou.

"Jeho… jeho přítelkyně měla bouračku a…"
"To ne!" řekla sem okamžitě.
"Jo… nepřežila to…" řekl Bill a znova se mu ve tváři objevil smutnej výraz.
"Proboha… to je mi líto!" řekla sem a hned sem stála na nohou.

Ty vole, to je zase dneska den. Nejdřív to s tim Billem, pak rodiče, pak zase Bill a teď Tom. Achjo. Že já nezůstala doma na ty prázdniny.

"Kam jdeš?" zjišťoval Bill, když sem měla nakročeno pryč z pokoje.
"Jdu se najíst…"

Ve skutečnosti sem ale šla za Tomem. Vlastně ani nevím, co sem mu chtěla říct, ale prostě… chtěla sem ho vidět.

Zaklepala sem na dveře a otevřel mi ten blonďatej na G.
"Můžu?" zeptala sem se.
Uhnul trochu od dveří a já šla po zvuku breku k ložnici. I tam sem zaklepala na dveře, zpoza kterejch se ozvalo přidušený "dále". Vešla sem teda dovnitř a první do sem viděla, byla dredatá hlava schovaná v polštáři.

Nikdy sem se s ním nějak extra nebavila. Vlastně s nikým, kromě Billa, takže sem tak nějak nevěděla, jestli mě třeba nevykope z pokoje, nebo tak něco.

"Tome?" začala sem opatrně.
Okamžitě se zvednul a vytřeštěně se na mě podíval a začal si utírat slzy. "Co tady děláš?"
"Já… slyšela sem, co se ti stalo. Všichni máme teď úplně pokrvený období… je mi to líto…" řekla sem a sedla sem si k Tomovi na postel. Samozřejmě se zas projevilo to, že sem jenom měkká holka, a začínaly se mi po tvářích kutálet slzy.
Tom chvíli vyjeveně seděla na místě a pak mi skočil kolem krku, že mě málem převážil, a brečel. "Pomoc…"
"No tak…"

Pomalu se začaly otevírat dveře, do kterejch pak vešel Bill s nešťastnym výrazem na tváři. Chvíli zaraženě civěl na tu scenérii a pak nám oběma skočil kolem krku. A tak sme si tam všichni tři ještě pobrečeli jak tři matky v důchodu.

Když sem si to pak zpětně přehrávala, přišlo mi to strašně vtipný. Kluci takový drsňáci a brečeli tam pomalu víc jak já. No… ale dejme tomu, že měli dost pádnej důvod.

Nakonec sme všichni tři po asi půlhodině kecání usnuli u Toma na posteli.

Ráno sem se vzbudila jako první, ale díky tomu, že přese mě měl Tom ruku, sem se nemohla ani hnout. Chvíli sem tam teda tak ležela a studovala sem strop pokoje, než se Tom zavrtěl a přetočil se tak, že sem mohla vstát.
Koukala sem na ty dva, jak tam ležej, dobrech pět minut, než sem se dala do nějaký smysluplný činnosti, jako je třeba přemejšlení. Snažila sem se vymyslet něco, co by nám všem mohlo nějak zvednout náladu. Mně například pomáhá čokoláda - nejlíp Nutela. Nakonec sem usoudila, že buď si Nutelu pánové daj, nebo nedaj. V druhym případě si jí nechám já, protože se určitě bude hodit.
Vykradla sem se z ložnice a v obýváku sem našla ty dva na G, jak ležej na gauči a jeden druhého objímá. Jenom doufám, že to můžou svést třeba na to, že se tak prostě v tom spánku otočili. Tak jako tak sem ale z kapsy vytáhla mobil a bleskla sem si je.

Došla sem do našeho pokoje, hodila sem na sebe něco letního, neb sice nebylo nijak extra pozdě, ale venku - co sem tak stihla zjistit na terase - bylo i tak šílený vedro. Zkontrolovala sem, jestli mám všechno, na nos sem si nasadila tse-tse brejle a vyrazila sem.
Výtahem sem dojela do prvního patra a šla sem zadním východem hotelu, abych se vyhnula dotěrnejm otázkám.

Byla to absolutní paráda bejt na čerstvym vzduchu, nikdo po mně nic nechtěl a za zadkem sem neměla žádného bodyguarda. Prostě jenom já a já.
Navíc se mi aspoň na tu chvíli podařilo zapomenout na problémy, který mě v tom hotelu svazovaly.

Nejdřív sem došla do nějakého supermarketu kousek od hotelu a koupila sem velkou tří kilovou Nutelu, spoustu bonbonů a Coly. Nicméně tenhle nákup sem měla během 10 minut hotovej, tak sem se rozhodla, že si udělám menší radost a za uspořený peníze si koupim něco na sebe.
Vydala sem se teda vstříc svýmu osudu do velkoměsta, který sem absolutně neznala, hledat nějaký dobrý obchody, kde by mělo něco, co by se mi líbilo. Stačily mi dva obchody na to, abych si vybrala nový dvě trička, mikinu s krátkym rukávem, kraťasy a k nim super kšandy, další tse-tse brejle, Conversky a černočervený prádlo. V tu chvíli už ovšem moje úspory byly o polovinu nižší, tak sem se radši otočila a šla sem zpátky do hotelu.

Naštěstí sem se stejně jako ven dostala bez problémů i zpátky, takže sem si vyjela výtahem do 25. patra a byla sem ráda, že sem ráda. Na chodbě sem akorát potkala Billa s ustaranym výrazem.
"No kde si byla?!" vyjela na mě.
"Eh…co?"
"Víš jak sme se o tebe báli? Když si jen tak zničehonic zmizela a nikomu si nic neřekla?!"
Stála sem tam jak opařená se 4 taškama v rukách a nebyla sem schopná slova. Začínalo to ve mně vřít.
"To se musim hlásit pokaždé, když chci někam jít?!" spustila sem.
"Teď seš v dost velkym nebezpečí! Je v podstatě zázrak, že si vyšla do ulic a vrátila ses celá," řekl Bill a hned na to se za ním otevřeli dveře od Tomovýho pokoje a stál v nich sám Tom.
"Tak ses našla? Uf…"
Beze slova sem zaplula do našeho pokoje, hodila sem si svoje nový věci na zem před skříň a chvíli sem dejchala.

Fajn… příště se zas budu snažit někomu udělat radost.

Asi po pěti minutách sem sebrala Nutelu, bonbony, Colu a lžičky a šla sem za Tomem.
Na pokoji byli všichni čtyři kluci a kromě Billa se všichni tvářili vcelku spokojeně.
"Byla sem koupit něco… no prostě já když sem v háji, tak mi pomáhá sladký a předevšim Nutela, tak sem doufala, že tobě taky," řekla sem směrem k Tomovi.
"Tak to si vymyslela moooc dobře," zaradoval se Tom a snažil se mi z ruky vytrhnout Nutelu. "Hej co je?" houknul vytlemeně.
"Nejseš jedinej, kdo je tady v háji!" bránila sem svojí obrovskou sklenici Nutely.
"Jé a to se mám jako dělit, jo?" zeptal se otráveně Tom a já z něj chytla výtlem.
"Jako já vim, že to asi nemáš ve zvyku, ale mohl by ses to naučit, no."
To už se i Bill přestal tvářit sklesle a na tváři se mu mihnul úsměv.

Všichni sme se nasáčkovali na zem a já sem nechala kolovat Nutelu, kterou sme během necelý půl hodiny celou snědli. Úžasně sme se přitom všichni bavili a hrozně sme se nasmáli. Dokonce už i vim, jak sme jmenujou zbylí dva členové Tokio Hotel a Bill začal normálně komunikovat.

"Díky Al, strašně mi to pomohlo," poděkoval mi Tom, když sem vyla vyhodit sklenici od Nutely.
"Kde ses nám vůbec courala, prosimtě?" zeptal se Gustav.
"Ále… tak nějak sem se snažila ne moc daleko, abych taky trefila zpátky. Takže sem byla jenom naproti v supermarketu a pak někde asi o pět ulic dál ve dvou obchodech," odpověděla sem a trochu sem zrudla. Takovou městskou lamu asi ještě neviděli.
"A jo vlastně, no a co sis koupila dalšího?" zeptal se Bill provokativně. On totiž moc dobře věděl, že sem si koupila něco na sebe.
"Nooo… bonbony… tu Nutelu a tu Colu…" diktovala sem.
"No a dál?" řekli Bill s Tomem naráz.
"Nějaký prádýlko?" vyzvídal Tom.
"Ježiš nojo…" řekla sem s výtlemem.
"Ukázat! Ukázat! Ukázat!" začali skandovat Tom, Gustav a Georg.
"No nenene jako pánové…" bránil mě Bill.
Já jenom seděla a smála se, jak se Tom s Billem dohadujou. Tom tvrdil, že je Bill lakomej a Bill zas že Tom taky nemusí vidět všechno.
"Tom už toho viděl dost, jako já chci taky!" prohlásil Georg a všichni vybuchli smíchy.
"Hele ale ty sis přece nekoupila jenom to prádlo, ne?" zauvažoval nakonec Bill, aby trochu uklidnil prostředí, ovšem rozpoutal tim mnohem větší debaty o tom, co sem si vlastně koupila.
Tom se hned dožadoval sukně, kterou sem mu okamžitě zatrhla s tim, že takový věci nenosim.
"Sakra…"
"Tak ukaž aspoň to další, co sis koupila," prosil Georg.
"No tak jo no…" přesunula sem se k nám na pokoj a Bill s Tomem šli jak káčátka za mnou. Gustav s Georgem řikali, že se přijdou podívat, ale že musej ještě něco probrat.

Zaplula sem do ložnice, ztrhala sem z novech věcí cedulky a šla sem se oblíkat. Při tom sem slyšela, jak dvojčata něco v obýváku probíraj a Tom pak Billa uklidňoval. Sice už sem byla oblíknutá, ale nechtěla sem je rušit, tak sem stála za dveřmi a čekala sem, až dohovořej. Místo toho se ale otevřely dveře od pokoje a stál v nich Tom.
"Hele co kdybych se ještě oblíkala?!" vykela sem a odskočila sem od dveří.
"Hele jako minule, když ses tady promenádovala v tom černym prádle, tak ti to nevadilo…" bránil se.
"To si pamatuješ i barvu, jo?" zeptala sem se provokativně.
"Takový věci si kluci pamatujou dobře," vypláznul jazyk. "Jaký měl včera Bill na sobě boxerky?"
"Cože?! No.. černý… s červenýma proužkama…" řekla sem trochu vykolejeně a pak mi to došlo.
"No! Vidíš! Tady to máš! Ale… já s tebou potřebuju nutně mluvit."

V tu chvíli bouchly dveře od pokoje a Bill odešel.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama