Dement, nebo hezkej kluk? - 3. Kapitola

31. prosince 2013 v 13:22 | Morbid_Curiosity |  Dement, nebo hezkej kluk?

"Hele… nech si moje tričko, já si nechám tvoje tanga a budeme prostě chvíli hrát, že spolu chodíme. Až pojedu domů, tak se jakoby rozejdeme a nikdo po tom už ani neštěkne," vymyslel Bill.
"A to si vymyslel hlavou?! Zapomeň! Nebudu hrát tvojí holku, ani děvku, ani nic podobnýho. Ty tady nemáš co dělat! Vystěhuj se, hned! Nechci tě tu vidět a nechci poslouchat žádný takový stupidní nápady!"
"Upřímně řečeno, protestovat si můžeš jak chceš, ale teď tě stejně bude chtít zabít každý druhá holka na tomhle světě a novináři si na tobě dokonale smlsnou. Když se budeš chvíli tvářit jako moje přítelkyně, tak se pak rozejdem a bude všechno víceméně v pohodě. Kdybychom teď vyvrátili, že spolu chodíme, mohli by se novináři zmínit třeba o tom, že seš coura a mohli by začít vypisovat nejvyšší částky, který za tebe bude kdo ochotnej nabídnout."
"Jako by tě zajímalo, co se mnou bude. Stejně myslíš jenom na sebe a na svojí pověst…"
"Fajn, jak myslíš. Sežereme si to oba!" nasral se Bill a odešel na terasu i s lahví rumu.


Chvíli sem seděla a přemítala. Možná má ten kluk pravdu. Možná si pak nebudu muset tolik lízat rány, když spolu budeme 'chodit' a pak se 'rozejdeme' s udáním 'důvodů', který snad budou všem stačit.

"Neměl bys chlastat takhle na veřejnosti," podotkla sem a sebrala sem mu lahev rumu z ruky.
Opřel se o zábradlí terasy s naprosto bezradným výrazem.

Začínalo mi ho bejt líto. Nevim jak je to možný. Je to debil, kretén, nesnáším ho, ale fakt mi ho bylo zasraně líto. Jak tam tak stál, ač vysokej jak basketbalista, tak hubenej a droboučkej, nevinnej… sakra co to melu?!

"Fajn. Tak teda jo. Ale musí to skončit, než přijede Julie. Teda pokud nechceš, aby na titulní stránce BRAVA blikal titulek 'Billovi z Tokio Hotel nestačila jedna dívka?'" řekla sem nakonec.
Bill se na mě nevěřícně podíval a chvíli vstřebával informace. "Cože? Teda… chci říct… vážně?"
"Jo…ale bude to drahý, kamaráde," ujistila sem ho, aby si nemyslel, že si jen tak získal mojí přízeň. To teda nezískal a nikdy nezíská. Ne on a ne v tomhle životě, ani v příštím, prostě nikdy.
"Díky ti! Ty si úžasná!" zajásal a vlepil mi pusu na tvář.
"To já přece vím, ale řikal si 'na veřejnosti', ne 'v tomhle pokoji'," zdůraznila sem a utřela sem si políbenou tvář.
"Ježiš víš co mi můžeš… jdi se oblíknout, jdeme na snídani."
"Klidně se nasnídám tady a…"
"Teď seš moje holka a snídáš se mnou," zarazil mě Bill.
"Tak s tim jdi do prdele, fakt."
"Alice…"
"He?" divila sem se. Ještě nikdy mi neřekl jménem a znělo to docela divně.
"Prosííííííííím!" kleknul si přede mě na kolena.
"Áááá to se mi líbí. Velká hvězda, Bill Kaulitz z Tokio Hotel, přede mnou klečí na kolenou a prosí!" užívala sem si ten uchvacující pocit.
"Ty vole… ty se mi snad zdáš," protočil Bill oči a vstal.
"To sem si včera o tobě řikala taky, ale bohužel…"
"Fájn, jdeš teda?"
"No jo, ježiš."
"Paráda!"

Oba sme se teda šli oblíknout. Já si vzala jenom kraťasy a mohla sem vyrazit. Billovi to trvalo o 'pár minut' déle. Když konečně vylezl z ložnice, chytnul mě za ruku a táhnul mě pryč. Pomalu mě ani nenechal obout se.
Na chodbě sme se hned scukli s Tomem a tím zbytkem Tokio Hotel a šli sme čekat na výtah. Dole před naší jídelnou byla strašná spousta fotografů a všichni nahlas vyvolávali otázky směřovaný na celou naší skupinku. Chtělo se mi řvát, zdrhnout, nebo cokoliv, hlavně abych se jich zbavila.
Probojovali sme se až před dveře jídelny, kde už nebyla ani jedna novinářská noha, když na mě zpoza závěsu vybafla nějaká šikmooká reportérka a ptala se mě, jestli to tričko, co mám na sobě je tričko Billa. Chvíli sem na ní nechápavě koukala, než jí odvedl bodyguard.
Vešli sme teda konečně do jídelny a já jenom čuměla, kolik tam je jídla. Švédskej stůl plnej nejvybranějších lahůdek, který se daj ke snídani pozřít. Na stole vedle sme měli talíře, příbory a skleničky a o další stůl dál sme měli výběr několika nápojů.
"No ty krávo!" řekla sem obdivně a Bill se zašklebil.
"Líbí, co?"
"Jdi do háje."

Všichni se motali kolem stolu a vybírali si něco k jídlu, přičemž například Tom měl už druhej talířek úplně plnej, tak si byl odložit ke stolu a přitáhnul si další talíř. Bill si na dva talířky nandal spoustu vaflí, který mě nijak zvlášť neuchvátily, tak sem se natáhla pro jabko.
"Ty nejíš vafle?" zeptal se udiveně Bill.
"Já nevim, nikdy sem to nejedla… a nemám potřebu," řekla sem a zakousla sem se do jabka.
"Aspoň zbyde víc na mě," zasmál se - musim to říct - šibalsky, můj momentální kluk ne-kluk.
Zkonstatoval zjevně, že víc vaflí se mu na ty dva talířky už nevejde, a tak mě chytil za ruku a škubnul se mnou, ať jdu za ním, přičemž mi z ruky vypadlo jabko.
Jeho absolutní nezájem o to, že sem právě vytratila snídani, mě krapet pobouřil, ale než sem stačila zaprotestovat, stáhnul mě na židli vedle sebe a jeden z těch dvou n G ze skupiny po mně hodil další jabko.
"Dík," řekla sem a pohoršeně sem se podívala na Billa, kterej měl plnou pusu toho podivně vypadajícímu jídlu, kterýmu řikaj vafle.
S vaflí já mám spojeného tak maximálně Spongeboba, takže vážně nevim, o co go. A nehodlám to zjišťovat.

Nakousla sem teda nový jabko a koukala kolem. Tahle místnost byla úžasně veliká. Dal by se tu uspořádat parádní mejdan. Pro pět lidí je to absolutně zbytečně využitej prostor.
Než sem si stihla uspořádat myšlenky a dopilovat dokonalej plán na pořádnou pařbu, židle, na který sem seděla, najednou zmizela a jen tak tak mě stačil Bill chytit a vytáhnout na nohy.
"Jdeme do pokoje."
Jak se mnou škubnul, zase mi spadlo moje jabko. Už sem vážně začínala bejt nasraná.
"Ale no, tak brácha, takhle se se slečnama nezachází…" ozval se Tom.
"Ty mlč," zpražil ho Bill a táhnul mě za sebou.

Když sme došli do pokoje, vyškubla sem se mu a spustila:
"Tak hele panáčku, tohle sme si teda nedomluvili. Koukej se začít chovat aspoň trošku slušně, když se mě budeš chtít nějak dotknout! Dívej se na ty modřiny!" ukázala sem si na ruku. "Nenapadlo tě třeba, že to docela bolí? Na veřejnosti se takhle ke mně vážně chovat nemůžeš! Tady se ke mně chovej, jak uznáš za vhodný, stejně seš mi volnej!"
"Ale… já…" koktal Bill.
"Co?! Jestli se neuklidníš, tak tě odsud vyprovodim rychlym krokem a bydli si třeba u Toma. Až si pak v BRAVU přečtu titulek 'Co spolu dvojčata Kaulitzovi maj?', bude mi to absolutně u prdele!" zabouchla sem za sebou dveře do ložnice.
"Ale já si tam potřebuju vzít věci! Jedeme na ten rozhovor a pak na koncert!" volal přes dveře Bill.
"Nezájem!"

Vřelo to ve mně jak v kotli a měla sem pocit, že za chvíli asi vzteky vybuchnu. Nejhorší začátek prázdnin, jakej sem kdy zažila. Tohle mě poznamená do konce života. Bydlet s tim Kaulitzovic idiotem v jednom pokoji jenom proto, že nebylo místo? Tvářit se jako jeho holka jenom proto, abych mu zachránila prdel? To už je vážně moc i na mě. Nezvládám. Ještě jedna kapku a asi se složim.
Podle stínu sem dobře věděla, že Bill stojí za dveřma a čeká. Možná se uklidňuje, možná čeká, až se uklidnim já. Nevim, je mi to volný. Ať si čeká třeba do konce života.

"Alice, prosím… pusť mě dovnitř. Potřebuju si vzít věci. Navíc musíš jet s náma. Před koncertem ještě máme jeden rozhovor a ty seš tam v plánu taky," domlouval mi Bill přes dveře, za kterýma teď už seděl na zemi.
"Ví ten vás Rodney, že spolu 'chodíme'?" ptala sem se.
"Jo, ten tě do toho rozhovoru přihrál. Je to dost důležitý, abychom se pak mohli rozejít."
"No výborně. Hele já nemusim nic. Nemusim se tvářit jako tvoje holka, nemusim nikam chodit… musim jenom umřít. Taky bych se úplně klidně mohla teď sebrat, dojet výtahem do přízemí a všem těm novinářům říct, že ste mě unesli a vydírali."
"To neuděláš!"
"Vsadíš se?" sebrala sem se, otevřela sem dveře od ložnice a mířila sem si to k hlavním dveřím. Bill mě ovšem cestou chytnul a tlačil zpátky do ložnice.
"Nenene prosím…"
"Fajn, tak mi dej pokoj," řekla sem a zase sem za sebou bouchla dveřma.

Cejtila sem nesmírnou potřebu se vyřvat. Pořádně se vyřvat a bylo mi u prdele, jestli to někdo uslyší. Dobře, zas až tak u prdele mi to nebylo, a tak sem si zařvala do polštáře. Pak sem se svalila na postel a řádně se mi ulevilo. V tu chvíli se ovšem dveře od ložnice rozletěli a v nich stál Tom. Bez řečí mě chytnul za ruku a dovlekl mě za Billem.
"Vy dva si musíte promluvit jako chlap s chlapem," prohlásil Tom.
"Ehm ehm," ozvala sem se.
"Fajn, tak jako dva normální lidi," opravil se.
"Já už svý řekla," máchla sem rukama.
"Myslím promluvit si, ne pořvat si. Prosím, Georga bolí hlava," řekl Tom a hodil po mněl smutný oko.

Co to jako mělo bejt pohled tohleto?

"Tak ať si vezme ibáč," prohlásila sem a otočila sem se podpatku.
"Moc vtipný. Já vás tu nechám, promluvte si." Tom se otočil a odešel a nezastavil ho ani Billův zoufalej výkřik, že se se mnou normálně mluvit nedá.
"Tak fajn, sedej," zavelel.
Věnovala sem mu výhružnej pohled a svoje 'sedej' ihned změnil na 'posaď se, prosím'. Tak sem si teda sedla a čekala sem, co bude.
Notnou chvíli sme tam na sebe civěli jak dementi, než ze sebe náš pan Hvězda něco vyklopil.
"Jako… ale já nejsem jedinej, kdo se má za co omlouvat."
"No tyvole…" plácla sem se do čela.
"Ne dobře, tak promiň… já se… nechtěl sem tě tak to… držet… ale bál sem se, abys neudělala nějakou kravinu," vymlouval se.
"Nějakou kravinu? Tak snad sme se na něčem dohodli, ne?" řekla sem nevěřícně.
"Dobře, promiň, ale myslíš, že ti můžu jen tak věřit po tom, jakej sme měli začátek?"
"Jak jako začátek? Já s tebou nikdy neměla nic jinýho, než nejhorší noční můru, která zejtřkem končí."
"Fajn. Jdeš tam teda?"
"No jo ježiš."
"Dík. Ještě ale musíme vymyslet, jak se rozejdem. Mě nic nenapadá."
"No… co třeba hádka?" dělala sem, že mi dalo hroznou práci to vymyslet. "To není tak nereálný…"
"Ok, ale hádka o čem?"
"Do toho snad nikomu nic není, ne?"
"Taky fakt…"

Tak sme si to oba v rámci možností - a to jich moc nemáme - vyřikali a šli sme se oba zkulturnit, protože sme měli za třičtvrtě hodiny vyrážet.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama