Dement, nebo hezkej kluk? 2 - 1. Kapitola

31. prosince 2013 v 13:48 | Morbid_Curiosity |  Dement, nebo hezkej kluk? 2

Sou 4 hodiny ráno. Chápete to? 4 hodiny ráno! To je blíž k půlnoci, než k ránu. To znamená, že já rozhodně mám ještě půlnoc. Samozřejmě, že sem si už trošičku… maličko… dobře, vůbec sem si nezvykla na to brzký vstávání a vždycky mě to drtí. Nedokážu si představit, že bych ráno vyskočila z postele ve 4 nebo v pět, celej den zkoušela, pak ze sebe dělala ještě krásnější, než sem, večer rozjela super mega obří koncert a hopsala před fanouškama až někdy do pozdě, pak ještě sklízela a balila věci a cestovala do hotelu. Dost na tom že ráno vyskočim z postele ve 12 a večer hopsám v backstage. V deset už bych zas mohla jít na kutě… (Správně, ve 12. Kluci se už naučili mě nebudit a netahat sebou úplně všude. Samozřejmě na důležitý akce je vždycky doprovázim, i kdybych neměla spát vůbec, ale pokud není nezbytečně nutný vstávat dřív jak v 10, tak to nedělám.) No ale zpátky k věci: sou 4 ráno a oni mě buděj!


Dobře, přiznávám, dneska mi to tolik nevadí. A nevadí mi to z jedinýho důvodu: dneska totiž začíná absolutně největší akce v dějinách Tokio Hotel. Dneska se vyráží na jejich historicky první turné po Americe! (Mimochodem na turné, na který sem pomáhala vymyslet ty nejvíc nejstylovější kostýmy, který kdy jaká skupina na turné měla. Heč.)
Samozřejmě to znamená se na nějakou - dle mého názoru dost dlouhou dobu odloučit od mýho novýho "domova" u Kaulitzů doma, kde sem obsadila Billův pokoj, a taky znamená dost složitou a náročnou organizaci celýho přesunu z Německa do Ameriky, nicméně bude to skvělej a nezapomenutelnej zážitek a já i kluci se všichni neuvěřitelně moc těšíme!

"Kde je Bill?" zeptám se trochu překvapeně, když po hmatu zjistim, že vedle mě už neleží.
"Vstával už před hodinou aby si zkulturnil obličej…" Tom na chvilku povylezl zpoza dveří. "Aby sis ho se mnou zase nespletla…" zase zalezl.

Ano, jistě. Každej menší fail, kterej se stane se bude vyzdvihovat asi až do nekonečna. Abych to vysvětlila, jednou sem se ráno prostě probudila s křikem, protože sem se lekla, že spim ve špatný posteli a že vedle mě neleží Bill, jako je tomu každou noc, ale Tom. Je to vcelku logický. Vždyť jsou to dvojčata. A v době, kdy měl Bill pseudo dredy a černou barvu měl trochu odrostlou tak, že z mýho aktuálního úhlu to vypadalo, že má všechny vlasy hnědý, avšak bylo jasně patrný, že se mu vlasy kousek od lebky spojují v prameny dredů a ještě k tomu nebyl namalovanej, je vcelku předpokladatelný, že i já takhle ránem oslepená milenka se TROCHU spletu. A když navíc do pokoje doběhnul pravej Tom a já tam v tu chvíli měla tím pádem Tomy dva, málem to se mnou šlehlo. Bill se se mnou dva dny nebavil, ovšem ještě ten den si nechal pseudo dredy sundat a černou barvu dobarvit. Ostatní z toho samozřejmě maj prdel doteď.

"Budeš to připomínat ještě hodně dlouho?" pokusila sem se o nasranej tón, kterej ovšem nakonec vyzněl jako poněkud chabá nevyřčená prosba, aby toho nechal.
"Na tohle bych nezapomněl ani kdybych měl amnézii po havárce!" vybuchl Tom v hroznej záchvat smíchu, jak si celou událost barvitě vybavil.
Rychle sem využila jeho nepozornosti, vyškrábala sem se z postele, sebrala sem ze stolu nůžky, chytla sem Toma za pár dredů a nůžky nebezpečně sklapla přímo přes ně. "Tak ještě jednou: Budeš to připomínat ještě hodně dlouho?!" tentokrát ten tón vyšel líp.
"Ne… Ne! Nebudu! Slibuju! Nedělej to!" jeho výraz se během sekundy z vytlemenýho změnil na posranej strachy a hlas měl v tu chvíli o tolik oktáv výš, že by si člověk spíš myslel, že sem se ho těma nůžkama spíš právě pokusila vykastrovat.
"No já si myslim! Jestli to ještě jednou nadhodíš, tak nepůjdou nakrátko jenom tyhle, ale všechny!" hrozivě sem zacvakala nůžkama a založila si ruce na prsou.
"Ty-ty bys to vážně udělala!" vykoktal Tom a hladil si dredy přes rameno, v očích ublíženej výraz.
"Si piš, že bych to udělala…" zašmikala sem znova nůžkama a šla sem je uklidit. "Je ještě Bill v koupelně?"
Tomův výraz jasně naznačoval, že z ní rozhodně ještě tak hodinu ani nevyleze. "Jestli chceš, půjč si mojí," ukázal palcem za sebe a odešel.

Sedla sem si ještě na chvíli na postel a čuměla sem do země. Za pár hodin už budu sedět ve speciálním TH letadle směrem do Ameriky. Páni! Země neomezených možností. Teda říká se to o ní, ale pravdou je, že od tý doby, co se mi přihodila ta věc, díky který sem teď nadevšechno šťastná, si stojím za tím, že naše planeta celá je doslova 'Země' neomezených možností. Nedokážu si totiž představit obyčejnějšího člověka, kterýmu by se přihodila neobyčejnější věc.

"Crrrr!" zvoní Billův telefon.
Koukla sem se na displej, abych zjistila kdo volá a zvedla sem to. "Je v koupelně…"
"Jéžiš tak ho už vyšťourej ven, potřebuju s ním mluvit," ozval se na druhym konci drátu hlas Davida Josta.
"Zkoušel si ho někdy dostat z koupelny?"
"No…"
"Nejde to."
"Je mi to jasný. No tak mu vyřiď, že sem volal a ať mi zavolá hned jak vyleze z koupelny, prosím tě."
"A můžu vědět o co jde, nebo je to tajný?" zeptala sem se absolutně nejvíc zvědavá. To by nám tak scházelo, aby těsně před odletem přišla nějaká pohroma.
"No… a víš že bude asi dokonce i lepší, když to vyřídim s tebou a ty mi s tim pomůžeš?"
Mít ocásek, tak v tu chvíli netrpělivě a nadšeně vrtím jak o život. "No tak ven s tím!"
"Tak hele… aby měli kluci co nejstylovější přílet do New Yorku, vymyslel sem, že by se mohli oblíknout do stejnejch barev jako bude mít jejich letadlo. Volal sem Billovi, abych mu zkusil nějak nenápadně vnutit změnu oblečení v případě nouze."
Chvíli sem seděla a čuměla jak debil. Přišlo mi to tak strašně dětinský! Navíc to, že Tokio Hotel vypochodujou z vlastního letadla na povrchu americkýho kontinentu, bude samo o sobě nejstylovější. "No… víš… já si nemyslim, že je to úplně dobrej nápad… upřímně řečeno si nemyslím, že je nejlepší nápad z toho dělat divadlo. Samotnej fakt, že kluci přiletěj do Ameriky na premiérový turné, je stylovej. Když už by nutně museli bejt ve stylu letadla, volila bych turné kostýmy, ale to bysme pak zase fanoušky připravili o překvapení přímo na koncertě. Takže bych to zkrátka a dobře nechala na nich, jak se chtěj oblíknout," skončila sem svůj monolog a čekala na následnej křik s telefonem dál od ucha..
"Hm," zamyslel se nahlas David, "asi máš pravdu. Sem z toho tak nervózní, že už vymýšlím píčoviny, no nic, tak hlavně nepropásněte letadlo. Kotvy zvedáme přesně v 11."
Dala sem telefon zpátky k uchu a rozhlídla sem se, jestli někdo neslyšel tu šílenou ránu, jak mi spadnul kámen ze srdce. "Ok, fajn, tak já to vyřídím a budem tam. Zatím."
Je jenom nervózní. Fajn. Musel říkat slovo 'nervózní'? Vážně to musel dělat? A co sem teď já?! "Bille!!! Děleeej! Nebo to nestihnem! Máme už jenom…"
"Šest a půl hodiny," dořekl za mě s plnou pusou zubní pasty Bill zpoza dveří od koupelny, kam sem mezitím stihla doběhnout a bušit na dveře. "Klid, lásko,, není kam spěchat, času dost," otevřel dveře a obejmul mě.
"Jestli budu mít tu pastu ve vlasech, tak nemáme času dost," odstrčila sem ho od sebe a šla sem si na kartáček taky dát pastu.
"Co tě to tak najednou popadlo? Ty - takovej kliďas…" šťoural Bill.
Hodila sem po něm vražednej výraz. "Co si tu tak dlouho dělal, když ještě nemáš ani vyčištěný zuby?" změnila sem téma, abych na tu nervozitu nemusela myslet.
"No… nějak se mi nechtělo nic dělat a tak sem si chvíli… tak sem se natáhnul do vany a… relaxoval sem," při těch slovech se pomalu pohyboval směrem k vaně, až se nakonec zastavil a koukal na mě pohledem "sežer to!".
Popošla sem kousek stranou, abych viděla tubu s lubrikačním gelem na kraji vany přímo za ním. "Relaxoval…" zopakovala sem důležitě.
"Ehm… no… Ale to není fér!" sednul si na kraj vany.
Tázavě sem se na něj podívala.
"Jak je možný, že všechno prokoukneš? Že prostě všechno víš?" ptal se zoufale a kopal si při tom s již zmíněnou lahvičkou po zemi.
"To není ve mně, zlato, to je v tom, že seš tak špatnej lhář," zamrkala sem na něj.
"A co Tom?" založil si vítězoslavně ruce na prsou a probodával mě vzdornym pohledem.
Chvíli sem se musela zamyslet. Tom. Tom je kvítko, o kterym se nedá říct, že by neumělo lhát. "Asi sme s Tomem napojený na stejnou vlnu," řekla sem prostě.
"Já ti dám vlnu..."
Zrovna sem si vyplachovala pusu od pasty, když sem slyšela cvaknout dveře a západku. Koukla sem se rychle do zrcadla, co se za mnou děje a Bill šel s nevyzpytatelným výrazem pomaličku ke mně. Otočila sem se a rukama sem se opřela o umyvadlo.
"Tak schválně, jestli sme teď na stejný vlně my dva…" došel až ke mně, začal mě líbat a při tom mi zajel rukou pod tričko a škrábnul mě přes celý záda.
Ujelo mi tichý zavrčení - pro něj to byl signál, povel, při kterym se přestává ovládat. Opřel - ne, třísknul se mnou o zeď ve sprše a naléhavě mi sundával spací triko. Já měla o tuhle část oblečení práci ulehčenou. Jedinej kus látky, kterej mi na něj překážel, byl ručník kolem pasu, kterej sem jedním rychlým pohybem okamžitě sundala.
Už i já začínala bejt jako smyslů zbavená a strčila sem ho na protější zeď sprchy. Při tom pohybu se zachytil za kohoutek a v tu chvíli na nás začala téct horká voda. A nám to ani jednomu nevadilo. Nakonec mě zbavil i posledního kusu oblečení a strčil mě zpátky ke zdi, omotal si moje nohy kolem svého těla a bez otázek, trapejch chvilek, bez otazníků v očích a bez něžností, jako tomu bylo zezačátku, nás oba zbavil posledních známek lidský soudnosti.

>>||<<

Když sem otevřela dveře od koupelny, opřejnej o zeď přímo před nima stál Tom, na rtech laškovnej úsměv.
"Čemu se culíš?" zeptala sem se, i když mi bylo naprosto jasný, že bude následovat dlouhej monolog, kterej různýma symbolama bude narážet na to, co sme právě s Billem v tý koupelně dělali, až se nakonec dostane na konec, kde se ta činnost vysloví nahlas. Chtěla sem ovšem získat nějakej čas, ve kterym si budu moct udělat spoustu důležitých věcí a nechat tak Toma mluvit a teprve až se dostane na konec, tak se ho pokusit zabít - opět. Proto doufám, že jeho monolog bude tentokrát opravdu dlouhej a náročnej.
"No… tak sem tak šel čistě náhodou kolem a…" začal.
Bill zůstal ještě v koupelně, aby si vysušil vlasy a já se teda zatím šla namalovat k zrcadlu do pokoje s tím, že se potom prohodíme. Celou cestu s doprovodem Toma Kaulitze, samozřejmě.
"…a protože Bill už se koupal…"
Obě oči namalovaný a co víc - obě stejně! Ale Bill ještě nevylezl z koupelny, takže se musim ještě nějak zabavit.
"…takže když si tak spočítám čas…"
Sbalila sem si teda zatím toaletní taštičku se šminkama a hodila sem jí do jednoho z mejch třech kufrů, jehož obsah sem radši ještě asi po pátý zkontrolovala, jestli mi náhodou něco nechybí.
"…což znamená úroveň vzrušivosti na druhou…"
Oblečení, který si hodlám vzít na sebe, mám dávno hozený na kufrech. Pokoj sem prošla asi milionkrát celej, jestli sem tam náhodou něco nenechala a asi stokrát za účelem zjistit, jestli tam náhodou něco nenechal Bill. To už mi vážně nezbejvá nic jinýho, než chodit sem a tam, poslouchat Tomův proslov, než mě Bill pustí k fénu a žehličce na vlasy?
"Takže když to tak celý shrnu, tak ste si nemohli vybrat nejnevhodnější okamžik, ale na druhou stranu vhodnější příležitost pro to, abyste spolu šukali ve sprše. Al to krásně zbavilo nervů z cestování a Billa nebetyčný nadrženosti, se kterou se mi už dva dny svěřuj," dokončil Tom konečně svůj monolog ve chvíli, kdy mě Bill konečně pouštěl do koupelny.
Jeho okamžitěj pokus o útěk se stal neúspěšným díky Billový pohotový reakci v podobě přiražení ke zdi. Sebrala sem ze stolu nůžky a ranní scénář se opakoval. "Něco si říkal?"



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama