30.10.2009 - ...

30. října 2009 v 20:06 | Morbid_Curiosity |  zpovědníček

Proč mi přijde, že je to teď ještě horší než to bylo?
Proč mi přijde, že to včera bylo ještě "fajn"?
Proč mi přijde, že včerejšek možná radši bejt neměl?
Proč mi přijde, že možná už neměl bejt žádej den?
Proč... proč?


Měla sem mluvit dřív... nebo nikdy...
Měla sem si víc věcí uvědomit dřív, ne až teď...
Měla sem se víc zamyslet nad ním, nad sebou... nad náma...
Měla sem se rozhodnout...
Měla sem to nechat plavat a ne z toho udělat něco, co nikdy nemuselo bejt...

Mluvila sem víc než sem chtěla a je to teď pro mě ještě horší než to bylo...

Sem sobecká... strašně sobecká...

Byla sem tak nešťastná... dřív...
Byla sem tak šťastná... ještě předtím...
Byla sem tak ráda, že už je v pohodě...
Byla sem tak zahloubaná do sebe a do někoho, kdo si to vlastně vůbec nezaslouží...
Byla sem... a pořád sem strašná kráva.

Kdyby šel čas vrátit, tak kam bych ho vlastně vracela? Do včerejška? Do doby ještě předtím než se to všechno stalo? Možná... všechno by se mnohem dřív vyřešilo a nemuselo se dít co se děje teď...

Nemůžu pokračovat dál v tom co dělám. Ale nemůžu to stopnout.

Nemůžu se na něj už podívat... i když bych přesně tohle teď dělala nejradši od rána do večera... alespoň proto, abych tim vynahradila celej měsíc. Víc jak měsíc.

Trvalo to až moc dlouho... strašně dlouho...

A to, v co sem doufala, že se brzo uklidní, sem teď zase rozhodila.

Kdyby se neptal... kdyby se neptal, nemusela sem to říct a všichni mohli bejt spokojený...

Doufám, že se to nevrátí tam, kde to bylo.
Doufám, že se to neobrátí...
Doufám, že to nebude trvat další měsíc...měsíce...

Mrzí mě to. Strašně mě to mrzí. Mrzí mě úplně všechno.
To, že sem byla víc než kamarádka.
To, že sem to neviděla.
To, že mi to neřekl.
To, že se to muselo stát zrovna za tak blbejch okolností.
To, že mi to museli říct jiní.
To, že sem byla vybíravá.
To, že sem v hlavě měla úplně někoho jinýho... někoho tak jinýho...
To, že sem si neuvědomovala dřív hodnoty.
To, vlastně pořád nevim, co vlastně chci. Jak to chci.
To, že pořád nevim, jak je to doopravdy.
To, že asi vážně žárlim.
To, že se to všechno semlelo tak, že to vypadá jenom jako ze žárlivosti.

Neni to ze žárlivosti.

Sem jenom fixnutá, nebo je to něco... něco víc? A jak to vlastně teďka poznám?

Nepoznám. Teď už nejde o poznávání. Teď už jde o uvědomování.
O to, co sem si nechtěla připustit tak strašně dlouhou dobu a teď s tim nepřipouštěním mám ještě víc starostí.

Je strašný si uvědomit, to, co sem zatloukala takovou dobu sama v sobě. Nechtěla sem si to připustit, nebo sem to neuměla...

Mám v tom tak strašnej zmatek. Tak šílenej zmatek.

Přestávám si vzpomínat na to, kdo vlastně sem a co tady dělám. Co dělám?

Věděla sem, že se mi to jednou vymstí. Ale nepočítala sem se, že se mi to vymstí v takový situaci.

Sobecká... strašně sobecká...

Ničim druhym životy, sny a představy a ani si to neuvědomuju. To je špatně... tak strašně strašně moc špatně...

Byla sem nasraná na něj, na sebe, na ty, co to věděli, na ty, co mi to řekli, na celej svět.

Nezvládám to. Vymyká se to kontrole.

Dneska se to snad konečně nějak vyjasní. Jestli se podaří to, co se podařit má a co bych si na jednu strašně přála, aby se podařilo, byla bych strašně šťastná za něj. To je teď moje priorita on a jeho štěstí. Snad si tím konečně uvědomim sama sebe, svůj postoj k němu a k celý věci. Svůj postoj ke všemu.

Neskutečně mě změnil.
Ukázal mi kam jít, kudy a jak.
Ukázal mi samotnou sebe.
Ale něudělal jednu zásadní věc. Dost důležitou věc. Věc ze který se tak dlouho dostával. A protože já nad tim přemejšlela celou dobu jinak, se mi teď zatraceně vymstí.
A zase to bude on, kdo mi ukáže, že "Nemyslíš, zaplatíš."
Kdo mi ukáže, že člověk prostě musí spadnout na hubu aby si uvědomil co má, co mohl mít, co ztratil.
Kdo mi ukáže, že když si tohle uvědomim moc pozdě, taky spadnu na hubu.
Ale už to nebude on, kdo mi pak bude pomáhat vstát.
Budu se muset postavit sama.
A zase to bude on, kdo mě tohle naučí.

Moje polovina Slunce... polovina Slunce nedokáže svítit pro celej Svět.
Polovina Slunce mi k životu nestačí.
On a láfka byli moje Slunce. Teď mám jenom polovinu Slunce... láfku...

Vlastní blbostí... vlastním sobectvím...

Někdy to přijít muselo. Je to tady.

Jestli mě někdo něco v životě vážně naučil, je to on.
Uvědomuju si to až teď.

Netvrdím, že sem si nikdy neuvědomila co pro mě tenhle člověk znamená. Co mě naučil, jak se ke mně choval...
Ale až teď si uvědomuju, jak MOC pro mě znamená. Ať už jako nejlepší přítel nebo něco jinýho. Tím druhým si nejsem jistá...

Krávo sobecká...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 s-unny | E-mail | Web | 31. října 2009 v 11:40 | Reagovat

Ou čo sa stalo?... A áno, takéto pocity sú mi viac než len blízke...

2 *Miss-★-Vanessiiiik* | Web | 31. října 2009 v 12:10 | Reagovat

Ahojky prosím přihlaš se do mé nové souteže o nejlepší celebritu nebo skupinu. Prosím. třeba ze svou celebritu se probojuješ až do finále... Nechces to skusit prosím?
Omlouvám se jestli jsem tě otravovala :
http://miss-vanessiiik.blog.cz/0910/sotez-o-nejlepsi-celebritu
kdyžtak tuto zprávu ing.

3 Morbid_Curiosity | 31. října 2009 v 13:37 | Reagovat

[1]: je to strašně složitý a zamotaný a jelikož mi to tu čtou rodiče tak to tu rozebírat nechci... ale je toho moc... :/

4 s-unny | E-mail | Web | 31. října 2009 v 13:41 | Reagovat

Jop, tiež si myslím  :-D

5 s-unny | E-mail | Web | 31. října 2009 v 13:45 | Reagovat

V PS 8  ;-)

6 s-unny | E-mail | Web | 31. října 2009 v 13:49 | Reagovat

Treba to skúšať stále dookola  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama