V zajetí květu

15. srpna 2009 v 15:43 | Morbid_Curiosity

Tak tohle je jedna z mála mých jednorázovek :D
Nepíšu je moc ráda, ale sem tam mě políbí nějaká ta múza a já se překonám a konám :D

Je jak jinak než ze soutěže na Hog.

Zadáním byl obrázek, kterej ůžete vidět vlevo a 1000-1500 slov
Tahle povídka by měla mít myslím přesně 1000 slov, ale už nevím :D

Nečetla sem to po sobě ani neopravovala, takže jestli tam budou chyby, nevidíte je, ok? ;) :D


Sluneční paprsky se těžce prodrali skrz mraky, jak houba nasáklé vodou, až k jejím očním víčkům. Převalila se na bok a se zabručením pootevřela oči. Pohledem přelétla vínové závěsy postele a s cuknutím se vrátila do reality. Žádná změna. Stále je ve škole, v Bradavické škole čar a kouzel, kde přežívá jen díky jediné osobě.
Znechuceně si sedla na postel, promnula si oči a začala se oblékat. Začíná další typický den v Bradavicích. Lenny už to měla před očima: sejde po schodech do společenské místnosti, kde hned schytá několik urážek a hloupých narážek, na snídani se ani pořádně nenají, protože i tam si z ní bude každý utahovat. Na každé hodině bude minimálně vyvolána a jako vždy to nedopadne dobře, což v ostatních vzbudí další vlnu posměchu. A večer…na večer nemůže ani pomyslet…

~*~

Lenny Willsonová, Bradavická studentka z Nebelvíru v sedmém ročníku. Ve škole není příliš oblíbená a jedinou živou vodou pro ni je Harry Potter. Ani neví proč…baví se i s Ronem a Hermionou a občas prohodí pár slov i s Ginny a spol. Ale stejně nebýt Harryho, tak by život v Bradavicích asi nezvládla.
Nejtěžší dobou pro ní bylo období, kdy byl Harry zamilovaný do Cho Changové a když chodil Ginny Weasleyovou, ale ani fakt, že se původně neměl vrátit do Bradavic do sedmého ročníku nebyl nijak lehký. Nakonec je ale tady, zpátky ve škole a Lenny díky tomu stále ještě žije…

~*~

"Slečno Willsonová, kolikrát vám mám říkat, že nemáte psát takové blechy, kdo to po vás má přečíst?" napomenul jí profesor Křiklan. Jediný profesor na škole, kterého Lenny z celého srdce nenávidí.Ona ani přesně nevěděla proč, možná pro to, že vždy když ho potkala, byl z toho problém, možná pro to, že kdysi patřila mezi jeho skupinku oblíbenců a když jednou Křiklan začal povídat o tom, že musí Lenny každý den vařit onen lektvar, Lenny si sbalila věci a s pusou plnou nadávek odešla z místnosti. Křiklan už jí víc nepozval na schůzi "Křiklanoláčků" jak tomu Lenny říkala a stále jí pronásledoval a snažil se jí nachytat při sebemenším záváhání.
Lenny začala psát o něco málo větší písmenka a podívala se na Křiklana tím nejznechucenějším pohledem, který ze sebe dokázala vydolovat.
"Být vámi, slečno, takhle bych se nedíval. Víte dobře, že mě potřebujete." Oznámil Křiklan Lenny přímo u ucha a odkráčel ke katedře. Mezi studenty to zašumělo a každý přejížděl pohledem z Křiklana na Lenny. Nepochybně všichni spekulovali o tom, co Křiklan myslel tím "Víte dobře, že mě potřebujete.".
No skvěle…další vlna posměchu, řekla si Lenny. Sbalila pergamen, odnesla ho Křiklanovi a odešla z učebny.
Chodby byly prázdné. Pravděpodobně pro to, že v době kdy oni měli dvouhodinovku lektvarů, měli už ostatní ročníky volno. Lenny se odebrala na školní pozemky a tam se usídlila pod jedním stromem, který svým objemným stínem chránil před sluníčkem.
Byl už červen a právě probíhali závěrečné zkoušky a tak téměř každý využíval páteční odpoledne k odpočinku, protože další dva dny věnovali učení na zkoušky. Toto páteční odpoledne, tedy teď už spíše podvečer ale přeci jen nebyl tak stejný jako všechny páteční podvečery v poslední době. Dneska se mělo stát něco zvláštního, výjimečného, možná zlého a temného, kdo ví,co, ale ve vzduchu panovala zvláštní atmosféra.
Lenny seděla pod stromem a pozorovala okolí. Bylo nadmíru příjemné, když ji zrovna nikdo nepomlouval nebo jí nedělal naschvály. Ovšem fakt, že v okolí nebyl ani nikdo, kdo by si s ní normálně popovídal už byl o něco horší.

~*~

Školní pozemky postupně zatemnil velký černý mrak, ze kterého postupně padaly nejdřív kapičky deště a pak začala pořádná bouře. Téměř okamžitě se celé školní pozemky vyklidily a za chvíli nebyla v dohlednu živá duše. Přes hustý déšť nebylo pomalu vidět ani světla v oknech hradu.
Lenny stála uprostřed louky před hradem a s roztaženýma rukama a hlavou vztyčenou k nebi se točila na místě. Vychutnávala si každého okamžik, každou kapičku toho letního deště. V tom oblohu rozťal blesk a Lenny leknutím nadskočila. Chvíli pozorovala zataženou oblohu, když v tom celé okolí osvítil další blesk. Ale byl to opravdu jen blesk? Hodiny ve škole právě odbývali osmou hodinu, což byl čas na Lennyin lektvar. V tu dobu se ale začali dít všechny ty podivné věci, které předovídal vzduch. Na zem se z nebe začaly snášet černé postavy.
Všechno se stalo strašně rychle. Lenny se začala proměňovat v motýla čemuž měl zabránit právě onen lektvar. Zřejmě důsledkem předchozího každodenního braní lektvaru proti této proměně se Lenny neproměnila úplně. Lidská podoba jí zůstala a narostla jí pouze křídla. Když se Lenny konečně zvedla ze země a udiveně se prohlížela, stál kolem ní kruh oněch postav v černých hábitech a Lenny z dálky poznala ještě další postavu, která se k jejich kruhu nebezpečně rychle blížila. V tu chvíli se od hradu ozvalo: "K zemi, Lenny!" a v zápětí "Reducto!"
Okolí pohltilo modré světlo a postavy zmizeli. Kolem Lenny se teď objevily jiné postavy, Harry, Ron, Hermiona, Ginny a z dálky ještě běželi ještě další dva - Nevill a Lenka Láskorádová. Černé postavy se teď objevily znova a Lenny se zděšením zjistila, že jsou to Smrtijedi. Jak jí takhle jasná a hlavně velice důležitá věc mohla uniknout?
"Je tu i Voldemort" prohlásila a pohlédla směrem, kde před chvílí blížící se postavu Voldemorta viděla. Nebyl tam.
Ze všech stran se začaly ozývat kletby a začala hra světel. Harry, Ron, Hermiona, Ginny, Nevill, Lenka a Lenny proti minimálně tuctu Smrtijedů. Nikdo by tu událost nestíhal sledovat ovšem výkřik někoho dalšího, v souboji nového, by slyšel každý:
"Avada kedavra!"
Proud zeleného světla narazil do Harryho hrudě. Bylo po všem. Smrtijedi zmizeli a Voldemort se se smíchem také chystal vypařit. Lenny se vztekle rozeběhla jeho směrem, ale nestihla ho. Na místě, kde ještě před chvílí stál Harryho vrah se teď vznášel pouze obláček páry a pod ním seděla Lenny. S hlavou v dlaních nezadržitelně plakala. Slané slzy se jí kutáleli přes ruce, padali na zem. Po chvilce Lenny zmizela… Místo ní zde vyrostl květ. Krásný průhledný slaný květ, který nikdy neuvadne. Květ smutku, květ lásky.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Liana Fraith | E-mail | Web | 25. září 2009 v 22:12 | Reagovat

Krásny príbeh, neobľubujem príbehy na HP, v ktorých sú vymyslené postavy, ale toto sa mi páčilo :) Som zvedavá na dalšie príbehy :)

2 Morbid_Curiosity | 26. září 2009 v 11:55 | Reagovat

[1]: Díky :) no na další příběhy jsem zvědavá taky xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama