TLBOF - 1. Kapitola

12. srpna 2009 v 23:21 | Morbid_Curiosity |  The Last Blood of Fairy

Rozhodla jsem se tuhle povídku přepsat a tak jsem teda trochu přepisovala.
Nečekejte žádný zázraky. Mně to povídkování až tak moc nejde, ale když se chci vypsat z nápadu, tak proč mi bránit :D Přecejen je tohle můj blog a moje věc čim vás tu budu krmit :P:D

Takže enjoy prvního dílu, kterej dává smysl jen minimálně a kterej je strašně ujetej. Kterej se hrozně moc podobá předloze a kterej - doufám - za chvíli zmizí v archivu :D


"Elison, vrať se!" slyším za sebou své jméno hlasem prefekta naší zmijozelské koleje, ale stejně běžím dál. Válka začíná. Rozhodla jsem se pomoc straně Harryho Pottera, i když se to na mou kolej absolutně nehodí. Ale já si Zmijozel nevybrala, přiřadil mě tam ten hnusný, rádoby moudrý, klobouk naprosto nedobrovolně. Teď mám tu správnou šanci všem ukázat, že nepatřím do Zmijozelu. Nebo mám šanci změnit pověst Zmijozelu? Ano, ironie mě nepřechází v žádné situaci.
Probíhám mezi davem lidí, kteří mi sahali od pasu dolů, ale k mému překvapení jsem se musela vyhýbat i studentům starším - zbabělcům na útěku. Co už ale překvapilo mnohem méně byl fakt, že většina těch starších uprchlíků byla ze Zmijozelu. Jistě, Zmijozelští vždy s nosem nahoru, ale jakmile jde do tuhého, honem se schovat pod krunýř.
"Musím-se-dostat-nahoru!" říkám si pro sebe udýchaně a dál odstrkávám každého, kdo mi překáží v cestě. Vlastně jsem ani nevěděla, co chci dělat a kam chci jít, ale rozhodně jsem chtěla nějak pomoc.
V hlavě se mi honily představy o tom, jak stojím nad na zemi ležícím Voldemortem a vítězně nad ním mávám nějakým mečem. Všichni z Bradavic stojí kolem mě a oslavují mou osobu jako hrdinu. Druhá verze vidiny byla, jak stojím po boku Harryho Pottera spolu s jeho přáteli, bez kterých se nikam ani nehne a vítězně máváme hůlkami.
"Trapko!" napomenu se a stoupám po schodech za profesory, kteří tu rozdávali instrukce.
Konečně jsem byla úplně nahoře a zařadila se ke starším studentům, kteří čekali, až jim některý z profesorů dá pokyny k tomu, co mají dělat. Všude kolem se pohybovaly brnění a sochy a přes obrazy přebíhaly postavy a roznášely po celém hradě informace, které po nich posílali profesoři.

"Z cesty, z cesty!" volala profesorka Prýtová, která právě s davem studentů procházela kolem nás k jedné z bradavických věží. Všichni nesli květináče s nějakými rostlinami - ani nechci vědět, co ty potvory dělají. Ve skupině jsem zahlédla i Nevilla Longbottoma. Ne, že bych nějak extra znala nebelvírské, protože mě jakožto zmijozelskou odsuzovali, ale jeho jsem znala z lektvarů. Snape si na něm vždycky pěkně zatančil. Chudák.

Ach ano. Náš bývalý kolejní ředitel, teď už i náš bývalý ředitel školy, údajně bývalý Smrtijed, ale celý svět ví, že to on před rokem zabil někdejšího ředitele Bradavic, profesora Brumbála. A minimálně celá škola teď ví i to, že to on asi tak před hodinou zbaběle utekl z hradu.

"Á! Slečno Kingcessová, co tady u Merlina děláte?" obrátila se na mě profesorka McGonagallová.
"Paní profesorko, já nikam nejdu. Zůstanu tady, chci vám pomoct!" řekla jsem a rázně zastavila nebelvírskou kolejní profesorku, která se mě snažila odtáhnout k ostatním evakuovaným.
"Ještě vám nebylo sedmnáct!" protestovala McGonagallová.
"To tedy bylo!Už před dvěma měsíci!" založila jsem si uraženě ruce.
"Ach, tak promiňte. Dobře, zůstaňte tady. Nechci vás vystavovat přílišnému nebezpečí. Ovšem jestli vás tu mám nechat Elison, najděte si Pottera. Něco hledá a myslím, že s tím bude potřebovat trochu pomoct. A prosím vás: Buďte stále s ním! myslím, že s ním, se slečnou Grangerovou a panem Weasyleyem budete prozatím v bezpečí. Ovšem až půjdou do nebezpečí, přesunete se za ostatními evakuovanými," Řekla nakonec profesorka přeměňování, ustaraně se na mě podívala a odspěchala do boje.
"Najděte si Pottera? A kde ho mám proboha najít? Všimla jste si sakra, jak jsou Bradavice velké?" zaklela jsem potichu směrem za McGonagallovou a rozešla se do jámy lvové hledat toho zatraceného Pottera. Ne, že bych proti němu něco měla. Naopak ho obdivuji, ale teď zrovna ho nesnáším kvůli tomu, že není obr. Určitě by pak bylo snadnější ho najít.
"Elison, ty máš dneska kliku!" poskočila jsem si radostně a rozeběhla se na druhou stranu schodiště, kde jsem zrovna zahlédla čelo s jizvou tvaru blesku. "Sakra!" zaklela jsem opět a teď navíc pořádně nahlas, když se mi bývalý nebelvírský chytač zase ztratil, zatímco já se k němu snažila probojovat neúprosným davem.
"Uhni!" ozvalo se za mnou dvojhlasně a někdo mě silou odstrčil ke kraji schodiště tak, že jsem málem přepadla. No, nebylo by to nic příjemného, padat z úplně nejvyššího schodiště hradu volnou cestou až dolů. Když jsem se otočila, abych zjistila, kdo se opovážil málem mě zabít, zjistila jsem, že se davem prodírá Crabbe, Goyl a za jejich zády se krčí Draco Malfoy. Chvíli jsem na ten jev zírala jak na svaté zjevení.
"Co tady Malfoy dělá?" ptala jsem se sama sebe a neušla mi Malfoyova nervozita. Něco hledá…nebo někoho? Že by Pottera? Je o něm přece všeobecně známo, že se on i jeho povedená rodinka paktuje s Voldemortem. Z mého přemýšlení mě vytrhl fakt, že Malfoyova skupinka značně zrychlila směrem nahoru. Když jsem se pak ohlédla stejným směrem, zjistila jsem, že se tam zrovna motá Harry Potter.
"No konečně! Díky, Dráčku," zašklebila jsem se a hnala se o poschodí výš. Přitom jsem se snažila neztratit Pottera z očí. To už by dneska bylo podruhé a co je moc, to je moc.
"Sakra! Proč nejsem pavouk?" už po několikáté za dnešek jsem zaklela - to na mě bylo velmi neobvyklé. Proč zrovna pavouk? Měla bych víc nohou a také očí. Pak bych možná někoho na tom schodišti nepovalila.
"Oh, promiň, strašně se omlouvám, nechtěla jsem," omlouvala jsem se a přitom jsem se zvedala na nohy. Ten dotyčný, kterého jsem svalila už stál nade mnou a nervózně si otřepával kalhoty.
"Proboha! On má tři ruce?! Čtvrtá! Vždyť jsem dneska nic nepila!" zděsila jsem se když, jsem se konečně podívala na toho, koho jsem srazila, samozřejmě to nebyl nikdo jiný než Malfoy. Jeho kumpáni mu právě pomáhali otřepat kalhoty a sám Malfoy se snažil na svůj obličej nasadit co nejzhnusenější výraz, ovšem nervozita na něm byla dost znát.
"To si ty? Tak beru omluvu zpět. A uhni, spěchám!" řekla jsem a proběhla jsem kolem něj. Stěna jeho kumpánů byla ale o něco silnější, než jsem čekala takže jsem se dostala jen o schod výš a dál mě nepustili.
"Co, že jsi to říkala?" zeptal se jízlivě Malfoy s obličejem jen milimetry od toho mého.
"Ty nerozumíš? Nebo nechápeš? Dobře, tak ještě jednou: To-jsi-ty? - jako že ty, tvoje osoba - Draco Malfoy. Omluvu beru zpět. To znamená, jakože když jsem se ti omluvila, tak tu omluvu beru zpátky. Jako bych jí nikdy neřekla a…" začala jsem s vysvětlováním, ale při pohledu na Malfoyův rozzuřený výraz jsem zase přestala.
"Já nejsem idiot!" zvýšil hlas a bylo na něm znát, že fakt, že nad sebou ztrácí sebekontrolu, ho značně štve a znervózňuje ještě víc, než fakt číslo dvě, že je nervózní i bez toho.
"Vážně?" špitla jsem pobaveně, ale tvář jsem se snažila zachovat vážnou.
Najednou se schodiště začalo otáčet a všichni čtyři jsme jen zaskučeli. Opět jsem ztratila Pottera z dohledu. Já se na to dneska ale vážně už…
"Ztratili jsme Pottera! Nechte jí na pokoji, potřebujeme Pottera." Zasyčel naštvaně Malfoy a s Crabbem a Goylem se jal prodírat davem na schodišti.
"To je ale náhoda, taky ho hledám," řekla jsem a rozběhla jsem se za Malfoyem a spol. Ladnou piruetkou jsem si dovolila předběhnout je.

Konečně jsem se dostala z jámy lvové a mohla se volně nadechnout. Teď jenom najít Pottera, protože ta hnusná zmijozelská banda už je mi zase v patách a jestli Harryho najdou dřív než já…budou mít ještě o problém víc se mnou. Ne, ne, ne, nesmějí ho najít dřív než já.
"Támhle jsou!" řekla jsem poměrně nahlas a rozeběhla se na druhou stranu chodby, kde se právě bavila Potterova skupinka - Potter, Weasley a Grangerová.
"Eh…ahoj. McGonagallová mě za tebou poslala, abych ti pomohla. Prý něco hledáš," vyklopila jsem ze sebe posledním dechem.
"Nepotřebuji pomoc, dík," odmítl mě stroze Vyvolený. Co si to dovoluje?!
"Já s tebou MUSÍM jít!" nedala jsem se jen tak a založila si ruce na prsou.
"MUSÍŠ? A to jako proč?"
"Já nevím, prostě proto. Neptej se. Jo a mimochodem hledá tě Malfoy a jeho poskoci, takže být tebou, někam se schovám," snažila jsem se najít jakýkoliv důvod, aby mě vzali mezi sebe.
"Fajn," zatáhl mě za roh. Hurá, máš štěstí chlapče.
"Víš něco o Roweně z Havraspáru?" zeptal se mě a všechny tři páry očí kamarádů se na mě upřely.
"O Roweně?" zopakovala jsem udiveně. Právě se tady rozjela válka, Voldemort ho chce zabít a dal to vědět jak Bradavicím, tak přilehlému okolí a on - slavný Harry Potter označovaný jako Vyvolený se snaží doučit se dějiny Bradavic? On je vážně magor!
Ale na druhou stranu, o Roweně jsem něco slyšela. Rowena, Rowena, Rowena…"No…slíbila jsem, že to nikomu neřeknu-" všichni tři se netrpělivě zavrtěli "-ale já ve Zmijozelu nejsem oblíbená, a tak když jsem potřebovala zmizet z koleje, chodila jsem si povídat s Šedou dámou. Naneštěstí jsem pak měla takovou menší nehodu s Goylem a tak jsem tak trochu ztratila paměť, ale vím jistě, že Šedá dáma má něco společného s Rowenou…hm…myslím…ne, já vážně nevím. Proč?" domluvila jsem a tázavě se na všechny tři podívala.
"Možná ti řekla něco, co potřebuju vědět i já." Zašeptal Harry tak, že jsme ho ale všichni zřetelně slyšeli. "Musíme ji najít."
A tak jsme se rozešli hledat někoho, kdo by nám Šedou dámu pomohl najít, nejlépe, kdybychom havraspárského ducha našli sami.
"Když ses s ní bavila, nenapadá tě, kde bychom ji mohli najít?" zeptal se Harry a v jeho očích se zračilo velké napětí.
"Šedá dáma nemá své oblíbené nebo obvyklé místo pro vysedávání. Toulá se celým hradem, ale možná budeš mít štěstí a - támhle je!!!" vykřikla jsem nahlas, že se lidé v nejbližším okolí otáčeli, kdo to křičel.
"Jestli potřebujete služby nějaké ducha, jsem - " nestihl nebelvírský duch, který zřejmě zaslechl náš rozhovor o Šedé dámě, doříct.
"Skvěle!" zvolal Vyvolený a běžel směrem, kterým jsem ukazovala.
Jelikož mi McGonagallová řekla, že mám být stále s Potterem, běžela jsem za ním, narozdíl od Grangerový a Weasleyho, kteří zůstali stát na místě a o něčem vášnivě diskutovali.
Samozřejmě, že než jsem zjistila, kde Grangerová a Weasley zůstali, Potter se mi zase ztratil. Naštěstí jsem ještě stihla zahlédnout kousek šatů Šedé dámy, jak mizí ve zdi a tak jsem se rozeběhla hledat dveře, která by za tu zeď vedly. Zapadla jsem do prvních dveří, které jsem potkala a na konci dlouhé chodby stál Harry a Šedá dáma. Harry se jí snažil uprosit, aby mu vyzradila své tajemství, zůstala jsem stát za sloupkem a tiše poslouchala smutný Příběh havraspárského ducha.
Stála jsem tam dobrých dvacet minut a se slzami v očích poslouchala, jak Šedá dáma kdysi své matce - Roweně z Havraspáru - jedné ze zakladatelek Bradavic - ukradla její diadém. Také mnou i Harrym bylo odhaleno tajemství o tom, co se stalo Krvavému baronovi. Celé to bylo značně zapletené, ale velmi zajímavé a já si začínala vybavovat svoje rozhovory s tímto duchem. Takhle by se měly učit dějiny čar a kouzel.

Harry začal nahlas přemýšlet o počínání Toma Raddlea - o viteálech? Co to má znamenat?
"Mockrát vám děkuji!" poděkoval Vyvolený Šedé dámě a rozeběhl se zpátky. Když probíhal kolem 'mého' sloupku, přidala jsem se k němu.
"Kde jsi se tady vzala?" zeptal se mě překvapeně a trochu zvolnil běh.
"McGonagallová řekla, že mám být pořád s tebou. Kdo je Tom Raddle?" hlavou se mi honily miliony otázek a nevěděla jsem, kterou dřív Potterovi položit.
"Víš…nechci tě nějak - " začal Chlapec, který přežil, ale já ho rázně přerušila a zároveň se zastavila na místě.
"Chci ti nějak pomoc, ale když mi nic neřekneš, nedokážu to. Vím, že tu jde něco důležitého. Jde o viteály. Nejsem idiot, vím co jsou to viteály a také vím, že když chce někdo zabít někoho, kdo má viteály, musí se nejdřív zničit ty viteály. Harry, ty chceš někoho zabít. Všichni víme, že chceš zabít Voldemorta, ale teď si mluvil o Tomovi Raddleovi. Je Tom Raddle pravé jméno Voldemorta?" vybalila jsem na Harryho a ten zaručeně nevěděl, která bije.
"Jsi ty vůbec ze zmijozelu?" zeptal se po chvilce mlčení, kdy zřejmě ještě vstřebával moje úvahy. "Ano, Tom Radle je Voldemort. Ty se nebojíš vyslovit jeho jméno?" zeptal se mě a opět přidal do kroku.
"Je pro mě pocta, když někdo pochybuje o tom, že patřím do zmijozelu," zašklebila jsem se, A Voldemort...je to přeci jen jméno. Děsivý jméno, ale JENOM jméno. Dobře, takže kam teď jdeme?"
"Voldemort se kdysi jako Tom Raddle snažil získat místo tady v Bradavicích. My - teda já si myslím, že mu šlo jenom o to, aby získal něco, z čeho by udělal viteály, a v tomhle případě spíš o to, aby svůj viteál ukryl. Myslím si, že jeden ukryl do Komnaty nejvyšší potřeby a ta je - "
"Já vím, kde je komnata nejvyšší potřeby."
"Dobře, promiň. No a ten viteál je určitě ztracený diadém Roweny z Havraspáru. Měli bychom si pospíšit, pojď! Nejdřív musíme pro Rona a Hermionu." zatáhl mě Harry za ruku a vláčel mě kamsi.
"Ty asi nejsi kamarádka s Pansy Parkinsonovou, co?" zeptal se ledabyle když jsme zahýbali za roh a vyhnuli se tak červenému paprsku nějakého kouzla.
Ano, Smrtijedi už pronikli do hradu.
"Myslíš to, jak tě chtěla předhodit Voldemortovi? Ne, já se nikdy nebavila s nikým ze Zmijozelu. Vždycky jsem měla pocit, že tam nepatřím. A Pansy je kráva." Zkonstatovala jsem nakonec, a rozhlížela se po rudých vlasech. K mému neštěstí sem zřejmě na pomoc přicestovali ještě další členové Weasleyovic rodiny. Harry se ale neohlížel, mířil přímo ke komnatě nejvyšší potřeby.
Harry chvíli chodil před zdí a pak se kolem přehnal dav bojujících lidí a já najednou byla v poměrně útulné místnosti s několika zavěšenými lehátky.
"Kde jste to vzali?" zeptal se někoho Harry a já teprve teď postřehla, že v místnosti stojí ještě Ron a Hermiona a oba mají ruce plné čehosi, co vypadalo, jako hadí zuby.
"Byli jsme v Tajemné komnatě, abychom měli čím zničit viteály." Odpověděla Hermiona.
"Vy máte hadí jazyk, nebo co?" zeptal se Harry a neskrýval svůj údiv.
"Ne. Stáli jsme před tím umyvadlem a já jsem zkoušel něco zasyčet - co jsem slyšel od tebe v tom lese. Chvilku trvalo, než jsem to dopiloval tak, aby se to tomu umyvadlu líbilo." Zapojil se do hovoru i Ron.
Nějak jsem nevnímala děj, protože obrazem na zdi do komnaty procházeli lidé a ptali se nás na stav situace a na další detaily. Když se konečně provoz trochu uklidnil, stoupla jsem si k oknu a pozorovala dějství venku. Ani jsem neposlouchala Weasleyovy řeči o domácích skřítcích. Sledovala jsem změť světelných paprsků kouzel, které se proháněli po školních pozemcích a každou chvíli někdo bolestí zařval. Kdo ví, jestli to nebyl zrovna někdo z našich. Kdo ví, jak na tom všem vůbec jsme… Jestli máme naději na vítězství, nebo je tenhle boj zbytečný…
Najednou se ozval rachot. To se na zem sesypali zuby Baziliška - jak jsem tak z faktu, že Weasley a Grangerová byli v Tajemné komnatě pochopila - a zrzek byl s těsném objetí s Hermionou a vášnivě se líbali. Harrym se na tvářil objevil ruměnec. "To jste si našli chvíli!" zamumlal pro sebe rozpačitě. "Hej! Lidi! Tady kolem vás se válčí!"
Konečně se od sebe ty dvě hrdličky odlepily a výrazem "Jsem šťastný, jako blecha" se drželi za ruce.
"Musíme jít! Vím, kde je ten diadém - další viteál." Prohlásil Harry a už ztrácel tu roztomilou červenou barvu.

~*~

Harry přecházel sem a tam před zdí, za níž se kdysi schovával hlavní 'štáb' Brumbálovy armády. Najednou se přímo uprostřed zdi začaly tvořit dveře.
Vešli jsme dovnitř. Všude kolem náš byla spousta zvláštních i naprosto obyčejných věcí. Vše bylo poházené po zemi, nebo nastrkané v policích. Některé věci tu musely být minimálně několik století.
Procházeli jsme mezi regály a ani nevěděli, co vlastně hledáme. Hermiona 'Acciem' zkusila přivolat diadém, ale nezabralo to. Komnata se očividně nehodlala něčeho jen tak lehce vzdát.
"Rozdělíme se. Hledejte kamennou bustu s parukou a čelenkou." Rozkázal Harry a všichni jsme se rozešli - každý jiným směrem. Procházela jsem kolem dalších a dalších regálů a polic. Minula jsem i skříň, která vypadala jako ta, o které se mluvilo jako o tajném vchodu do Bradavic, který minulý rok spravil Malfoy. Uličkami mezi policemi jsem sem tam zahlédla Harryho jak si pro sebe něco mumlá. Najednou se zastavil a s rozzářeným výrazem hleděl před sebe. Zřejmě konečně objevil, co hledal. Prošla jsem uličkou za ním a opravdu, přímo naproti němu na nějaké staré kredenci seděla kamenná busta s parukou a na hlavě měla čelenku. Harry se k ní pomalu přibližoval a už už měl čelenku na dosah, když…
"Ani hnout, Pottere!"
Oba jsme se prudce otočili a spatřili Crabbea a Goyla s hůlkami namířenými na Harryho. Škvírou mezi těmi hromotluky byl vidět kousek Malfoyova obličeje. Mě si zřejmě ještě nevšimli, toho bych mohla patřičně využít. Odplížila jsem se na druhou stranu uličky a potichu postupovala za skupinku zmijozelských. Harry tam s Malfoyem řešil něco o hůlkách a pak se začal smát.
"No to si snad dělá srandu!" špitla jsem pro sebe nasupeně. Obešla jsem několik regálů a vycpaného trolla, až jsem se dostala skupince útočníků za záda. Harry jen obdivně zvedl obočí a zamaskoval to ironickou poznámkou o tom, jak měli zmijozelští skvělý plán. O co šlo, už jsem se nedozvěděla. Rozhlížela jsem se kolem sebe a hledala nějakou známku o tom, kde jsou teď Ron a Hermiona. Ti čtyři za mnou se zatím vesele vybavovali. "Skvělé…"
"Co je to dajadém?" zaslechla jsem konečně něco zřetelně.
"Snad diadém, ne?" řekla jsem pobaveně nahlas. V tu chvíli se za mnou objevil i ten zrzek a vyzvídal, s kým se to Harry baví.
Pak Crabbe zaburácel "Descendo!". Stěna, na kterou mířil se zakymácela a začala padat směrem na Rona. Včas jsem ho chytla za ruku a vtáhla ho k sobě.
"Dík." Řekl udýchaně a slepě mířil do rozvířeného prachu. Mě zatím někdo chytnul za ruku a táhnul mě někam pryč. Zastavili jsme se až mimo prachový mrak a já stála tváří v tvář Crabbemu, který byl zjevně stejně, jako já překvapen, koho si to přitáhl. Než se však stačil vzpamatovat, měl od mého neverbálního kouzla obličej plný puchýřů.
Komnatou se rozléhaly nejrůznější kletby a různé hlasy. Běžela jsem po zvuku, až jsem do někoho narazila.
"Au!" ozvalo se dvojhlasně.
"Malfoyi?!"
"Kingcessová!"
Ano, ano…oba si zjevně ještě pamatujeme, jak se ten druhý jmenuje. Než jsme na sebe ale stačili vrhnou nějakou pěknou kletbičku, sesunul se na nás další regál a mě přiskřípnul nohu.
"Který idiot?!" sykla jsem naštvaně a snažila se dostat pryč.
"HARRY!" ozval se hlas Grangerové. Zněl vyděšeně, zoufale, ale velmi snaživě.
Dusot několika nohou, který se rychle přibližoval, jasně naznačoval, že se něco děje. Něco se pálí. Podle světel je zřetelné, že se to i hodně rychle šíří.
"Sakra, sakra, sakra!" klela jsem a snažila se dostat zpod regálu. Pak jsem ucítila tupý úder do boku a ránu. Někdo o mě zakopl. Otočila jsem se, a na konci uličky, ve které jsem ležela, se objevily plameny a rychle se blížily. "Pomoc!!!" volala jsem.
Vedle mě se zvedl ten dotyčný, který o mě zakopl. Byl to Malfoy - zase. No to je výhra. Sakra já chci někoho, kdo mi pomůže!
K mému překvapení Malfoy namířil hůlkou na regál, který se odsunul. Podal mi ruku a táhnul mě pryč od ohně, jehož plameny už nám olizovaly paty. Pak jsem Malfoye ztratila z dohledu. Utíkala jsem sólo každou uličkou, která byla volná a hledala východ.
Pozdě. Oheň kolem mě vytvořil kruh, který se stále zužoval. Jak jsem ohni ustupovala někdo se na mě přitiskl.
"Zase ty?!" vyjekla jsem podrážděně, když můj pohled padl jak jinak, než na Malfoye. Ten mi můj 'milý' pohled oplatil.
Něco kolem nás
prosvištělo. Bylo to koště a na něm…
"Harry! Pomoc!" zavolala jsem. Harry se ohlédl a pak mi zmizel z dohledu. "Tobě zas někdy pomůžu!" řekla jsem si pro sebe nasupeně a dál se tiskla na Malfoye. Vůbec jsem si neuvědomovala, co dělám, ale držela jsem ho za ruce a tiskla se k němu jak malé vyděšené děcko. Nebránil se…
"Naskočte si!" ozval se nad námi Harryho hlas. Pak Potter párkrát zakroužil kolem nás, až byl dostatečně nízko a blízko, že jsme s Malfoyem měli možnost skočit k němu na koště. Když se tak stalo, okamžitě jsem se pevně chytla Harryho kolem pasu a Malfoye se chytil kolem mého pasu. Já jsem se za žádnou cenu nehodlala Harryho pustit dřív, než budeme v bezpečí a podle toho, jak mi Malfoy drtil žaludek, jsem odvodila, že asi sdílíme stejný názor.
"Další věc, ve které se shodneme," zašklebila jsem se.
Konečně se před námi objevilo světlo a ozval se hluk. Proletěli jsme dveřmi, které se za námi okamžitě zavřely.
Všichni tři jsme se z koštěte svalili na zem a těžce dýchali a kašlali. Venku z komnaty už naštěstí byli všichni a nikomu se nic -
"Cr-Crabbe….Cr-Crabbe…" slyšela jsem za sebou hlas Malfoye.
"Je mrtvý," oznámil mu stroze Weasley.
Všichni jsme na Crabbea vyděšeně hleděli a nebyli schopní slova. Zvláštní výraz v obličejích Rona, Hermiony a Harryho jasně dával najevo, že ani jeden z nich neví, jestli Crabbeho litovat, nebo ne. Přece jen, jak jsem se tak z náznaků dozvěděla, byla to právě jeho chyba, že nás všechny málem zabil.
Harry, který nevěděl, co má dělat, si začal prohlížet čelenku - diadém Roweny z Havraspáru. Byl polámaný a ohořelý a jakoby z něj vytékala krev. Pak se diadém lehce zachvěl a rozlomil se. Jelikož jsme všichni stáli blízko sebe, nikomu neutekl tichý sten vycházející z toho diadému.
"Myslím, že to byl zložár. Je to jeden z živlů, který dokáže viteály zničit." Zkonstatovala Hermiona.
Malfoy a Goyl stále seděli zhroucení u Crabbea, bez hůlek a přemožení.
"Musíme jít," řekl Harry.
"Teď už zbývá zabít jen toho hada," přemýšlela nahlas Hermiona, ale přerušil jí jekot. Smrtijedi už pronikli až sem, do vrchních pater hradu. Kousek od nás zrovna před lidmi v kápích couvali další členové Weasleyovic rodiny. Harry, Ron i Hermiona jim běželi na pomoc. Já jsem se otočila ke dvěma zmijozelským, kteří měli ve tvářích prázdný výraz.
"V pohodě?" zeptala jsem Malfoye a ten se na mě se zvláštním pohledem otočil. V tom pohledu bylo něco naprosto neidentifikovatelného. Smutek, zášť, touha po pomstě, vděčnost…mísilo se v něm tolik pocitů…
Nevěděla jsem, co si vlastně mám o dnešku myslet. Myslím v souvislosti s Malfoyem. Je jiný, je zvláštní. Není to on prostě.
Otočila jsem se a šla na pomoc ostatním, kteří metali jednu kletbu za druhou proti Smrtijedům. Jen tak tak jsem se stihla otočit, abych se vzápětí vyhnula vražedné kletbě.
"No to si děláš srandu!" vřískla jsem podrážděně na Smrtijeda, který kletbu vyslal, ani jsem si neuvědomila, že na takovéhle řeči je teď opravdu nevhodná doba.
Smrtijed se otočil po mém hlase a pokračoval ve vysílání kleteb k mé straně. A tak jsem nečekala ani chvilku a začala jsem mu oplácet stejnou mincí. Najednou se ale ozvala obrovská rána a zeď hradu se probořila - lépe řečeno, byla probořena. Nastal ještě větší chaos, jak se každý v kamenném prachu snažil dostat do bezpečí. Nikdo teď nevěděl, kam svou kletbu vyšle a koho zasáhne.
Otáčela jsem se na místě na všechny strany a hledala nějaký záchytný bod, když jsem uslyšela příšerný zoufalý řev…
"Ne! Frede! Ne!"
Okamžitě jsem se vydala po hlase, až jsem o něco zakopla a spadla na zem, kde jsem se tváří tvář setkala s mrtvým Fredem Weasleym. Chvíli jsem ležela na místě a zděšeně se prohlížela Fredovu ztuhlou tvář. Ron, George i poslední bratr, bývalý pracovník u ministra, se nakláněli k mrtvému tělu a plakali. V tu chvíli jsem nevěděla co dělat. Já se s nima neznala, ale takováhle věc prostě zasáhne každého člověka se srdcem. Prach už si trochu sedl a teď bylo jasně vidět, jak Harry i Hermiona stojí nad mrtvým tělem Freda s vyděšeným a nešťastným výrazem. Oba se slzami na krajíčku sledovali, jak Percy Weasley objímá tělo svého bratra odmítaje ho pustit. Pak se Harry konečně jako první trochu vzpamatoval a snažil se Freda odtáhnou mimo dějiště boje.
Když Harry a Percy odtáhli bezvládné tělo jednoho z dvojčat Weasleyových do bezpečí jednoho výklenku v odlehlé uličce, všichni se opět postavili nad Freda a nijak se netajili smutkem. Všichni propustili uzdu slzám, které si hledaly cestu po tvářích kamarádů.
"ROCKWOODE!" vytrhlo mě Percyho zahřmění jména jednoho Smrtijeda z tupého zírání do okna, kdy jsem přemýšlela nad smyslem tohoto boje. Percy se rozeběhl za Rockwoodem a nechal nás na pospas smutku.
"Měli bychom také jít," proťal po chvíli mlčení napjaté ticho Ron.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Less | Web | 13. srpna 2009 v 11:18 | Reagovat

hehe... wow.. dobrý...:DDD si aspoň připomenu sedmej díl.. ten jsem totiž četla jen jednou a už si ho moc nepamatuju... :DDDDD xDDDD

2 Morbid_Curiosity | 14. srpna 2009 v 19:34 | Reagovat

no první cca 3-4 díly budou hodně podobný originálu... :D
jinak přijde ti to dostatečně dlouhý?já jenom že víc znaků by se mi do článku už nevešlo :D

3 Less | Web | 15. srpna 2009 v 12:19 | Reagovat

no já jsem právě čuměla.. nic tak dlouhýho si ještě nenapsala ne? :d teda jako myslím kapitolu... :DDDD

4 Morbid_Curiosity | 15. srpna 2009 v 15:12 | Reagovat

[3]: no ne :D

5 nat | E-mail | Web | 4. září 2009 v 18:50 | Reagovat

moc hezky! rychle pokracko!

6 Morbid_Curiosity | 4. září 2009 v 19:44 | Reagovat

[5]: Bude ;) :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama