Svatební kytice

15. srpna 2009 v 15:52 | Morbid_Curiosity

Ták a teď pozór... :D

Ne-HP povídka! a ještě k tomu jednorázovka! Hustý co? :D

Ne, že by se v tom trochu tý magie nemihlo, ovšem o Harrym Potterovi a dalších tam neni ani zmíňky... :D

Stejně jako obvykle sem to po sobě nekotrolovala, takže i/y mě nijak nedrtěj :D

Samozřejmě je to zase na zadání soutěže z Hogu, kterým byl obrázek vlevo, 1000-1500 slov a osoba na obrázku nesmí bejt hlavní postavou.
Myslím, že všechny tyhle body sem tak nějak splnila, takže no problem :D

Ani nevím, na jakej hororovej popud mě tohle napadlo... možná sem si zas v bravíčku četla ty 'děsivý příběhy' nebo jak to tam vlastně maj :D

Mně nejdou psát jiný povídky než FF nebo povídky o HP... nebaví mě to a nemám nápady, takže to, že jsem stvořila aspoň tohle, je pro mě vážně ohromující a neuvěřitelný :D

Takže enjoy :D


"Alenko! Pojď už domů!" ozval se hlas starostlivé maminky.
Alenka už zase, tak, jako poslední měsíc každý den, byla od brzkých ranních hodin do pozdních hodin večerních venku na poli se slunečnicemi a koukala do nebe. Poté, co jí maminka zavolala se ještě naposledy ohlédla k obloze a poslušně odběhla domů.
"Proč tam chodíš?" zeptala se Alenky při večeři babička. Na vrásčité tváři se jí při tom objevila další vráska.
Alenka skrze okno pohlédla na temné nebe. "Pozoruji mraky, babičko." Odpověděla prostě.
Maminka se starostlivě kousla do rtu. Její malé dcerce je teprve osm let a už by měla pozorovat mraky a trávit tak dlouhé dny? Ne, něco se dělo. Něco nebylo v pořádku a ona nevěděla co.
~*~
"Ne, nepůjdeš ven v tomhle počasí, Alenko." Zakázala rázně maminka. Její dcerka jí už od rána s pláčem prosí, aby mohla jít ven do pole. Venku se ovšem předhánějí blesky s hromy a déšť jim při tom dramaticky bubnuje.
"Mamí, prosím! Já tam musím!" prosím dál Alenka. Obličej už má celý opuchlý a rukávy od trička promáčené od slz.
Maminka naposledy zakroutí hlavou v nesouhlas a Alenka utekla do svého pokoje a nezapomněla za sebou vztekle praštit dveřmi. Chvíli ještě vzlykala na posteli, když jí cosi zarazilo. Obraz na stěně. Co tam dělá? A jak dlouho tam vlastně je? Zaraženě si ho prohlížela a nechápavě kroutila hlavou. Tu dívku na něm přece zná. Je to ona. Ta, o které každý den poslouchá smutné písně. Ta, která zmizela jejímu princi. Ta, na kterou on nemůže zapomenout. Seděla tam na kamenech s rukama na klíně a se smutným pohledem hleděla do neznáma.
Alenka si pomalu šla sednout k oknu, za kterým ještě stále zuřily živly. Slunečnice se divoce zmítaly ve větru a cestička k lesu už byla celá zaplavená od deště. Nebe protínal jeden blesk za druhým, mraky se valily ze strany na stranu…ovšem něco na obloze zůstalo na místě. Byl to on. Byl to její ztracený princ, její smutný přítel. Byl ženich dívky z obrazu.
Chvilku na sebe oba němě hleděli, když se ústa oblakového prince začala pohybovat a vycházela z nich další smutná melodie, kterou mohla slyšet jen Alenka.
"Alenko! Oběd!" Do pokoje vešla maminka. Zaraženě hleděla na svou dceru, která zasněně opět hleděla k oblakům a v ruce třímala nějakou desku. Copak jí nevyléčí ani to, že nemůže jít ven? "Máš na stole oběd, Alenko." Zopakuje maminka a Alenka se konečně pohne.
"Mami, co tady dělá ten obraz?" zeptá se Alenka a ukáže matce obraz s onou smutnou dívkou.
Maminka si zaraženě prohlíží obraz. Ten přece zná. Určitě ho zná. Ale odkud? Ach…ano…ale je to už velmi, velmi dlouho... Oči se zalévají slzami… "Nevím, zlato."
~*~
Dveře od Alenčiného pokoje se pomalu otevírají.
"Babičko, je pozdě, co tady děláš?" zamžourá Alenka očima do šera.
Blíží se půlnoc a babička jí přišla navštívit?
"Chtěla bych ti něco říct, dítě," pousměje se smutně babička, ze zdi sundá obraz oné nevěsty a posadí se k Alence na postel.
Dívka je velmi zvědavá, a tak pozorně poslouchá.
"Víš, kdo je ta dívka?" zeptá se babička a pronikavě pohlédne na Alenku. V šeru vypadá její vrásčitá tvář hrozivě.
Alenka jen zakroutila hlavou.
"Už měsíc tě pozoruji, dítě. Každý den chodíš do pole mezi slunečnice a pozoruješ nebe. Co tam vidíš, Alenko?" babička se na okamžik ohlédne z okna do nebe a hned zase propaluje svou vnučku pohledem.
"Pozoruji mraky. Babičko." Odpoví nejistě Alenka a také pohlédne k nebi.
"Nepozoruješ, Alenko. Vidíš ho? Vidíš Samuela?" naléhá babička.
Alenka se zarazí. Kdo je Samuel? Je to její princ? Ví o něm babička? Vidí ho také?
"Je tam princ. Smutný princ a čeká na svou nevěstu. Na ni," ukáže na obraz.
Babičce se v očích zalesknout slzy a smutně se usměje. "Samuel," řekne. Pak babička zničehonic vstane a odejde.
Alenka ještě chvíli nechápavě hledí na dveře, za kterýma právě zmizela babička a v hlavě se jí přehrává vše, co se teď stalo. Nechápala to. Vůbec nechápala co se stalo.
~*~
"Mami, nevíš, kde je babička? Ještě jsem ji neviděla." Zeptá se ráno Alenka své maminky.
"Asi ještě spí, Alenko. Potřebuje odpočívat." Odpoví maminka.
Dívka měla ovšem špatný pocit. Pocit, že se babičce něco stalo. Opatrně se proto vkradla o patro výše, kde babička měla svůj pokoj. Pomalu otevřela staré dveře a nahlédla do pokoje. Postel byla prázdná. Babiččina postel byla prázdná! Alenka okamžitě seběhla schody a běžela to nahlásit mamince.
Najednou vzalo všechno velmi rychlý spád. Maminka nechala vaření a rozeběhla se ven hledat babičku, zatímco Alenka netrpělivě přecházela po kuchyni a přemýšlela, kde by babička mohla být. Nakonec to nevydržela a také vyběhla ven, i když jí maminka jasně řekla, že nikam nemá chodit.
Alenka běžela, co jí síly stačila a z plných plic volala "Babičko! Babičko!". Doufala, že se jí nic nestalo. Potřebovala toho od ní tolik vědět…
~*~
Běžela lesem, probíhala mezi stromy, pod nohama jí praskaly větve. Musela už být velmi hluboko. Už nemohla. Zastavila se tedy a opřená o strom sbírala dech. Slzy jí proudem tekly po tvářích a v hlavě se jí honila spousta myšlenek.
Najednou zavál prudký vítr, který Alenku donutil otočit se. Najednou ji spatřila. Na kraji příkopu seděla ona ztracená smutná nevěsta a v klíně měla položenou kytici slunečnic. Usmívala se a vlasy jí vlály teď už v utichlém vánku. Byla…průhledná? Byla snad duch? Byla snad mrtvá?
Alenka se pomalu přibližovala k tomu stínovému výjevu nevěsty, který pomalu slábl a byl čím dál průhlednější. Dívka došla až k babičce.Ta se na ni naposledy usmála a zmizela.
Alenka na zemi zpozorovala kutálející se kamínek, který když se dostal až na kraj propasti, spadl dolů. Šla se tam podívat a… "Babičko! Ne!" zakřičela a skácela se k zemi.
~*~
"Měli byste raději jít domů. Tady, můj kolega, vás doprovodí." Řekl kriminalista Alence a její mamince.
Obě byly zdrcené a ustavičně plakaly. Babička se v noci, zřejmě hned poté, co dohovořila s Alenkou, vypravila ven do lesa. Spadla do propasti. Alenka to tušila. Nevěděla, jak je to možné, ale tušila to.
"Alenko, pojď," vzala maminka za ruku Alenku, která stále koukala na černou plachtu, pod kterou bylo skryto babiččino tělo. Nechtěla odejít. Věděla, že je to naposledy, co může svou babičku vidět. Chtěla, aby tahle chvíle trvala co nejdéle. Nechtěla babičku opustit.
V tom se ale zarazila. Vysmekla se z maminčiny ruky a sklonila se k babičce. Policisté na ni vyděšeně hleděli a přebíhali pohledem z maminky na dívku. V hlavě se jim honila jediná myšlenka: "To ji ta matka nechá?!"
Ale Alenka zpozorovala něco, co už bylo nadmíru zvláštní. V babiččině ruce, která ještě stále koukala zpod plachty, byla kytice slunečnic. Alenka chvíli váhala, nakonec však kytici vzala a připojila se k mamince a doprovázejícímu policistovi a spolu odešli až domů.
~*~
"…a tenkrát se na tom stejném místě zabil tvůj dědeček. Bylo to v době, kdy byla babička těhotná a čekala mě. Bylo to těsně před jejich svatbou." Dopověděla maminka Alence starý příběh.
Takže ten muž na obloze není princ, je to dědeček a čekal tam na babičku. V tu ránu Alenka vyběhla z kuchyně ven do slunečnicového pole a hleděla do oblohy. Byl tam zase. Její dědeček. Tentokrát tam už ale nebyl sám. Měl tam babičku. Tu dívku z obrazu. Oba jsou konečně šťastní.
Maminka vzala svou dcerku kolem ramen a společně se slzami v očích mávaly rodičům do nebe a ti se na ně usmívaly. "Budou tady s námi, Alenko." Řekla maminka a líbla Alenku na líčko.
Ležely ve slunečnicích až do setmění, kdy dědeček i babička z oblohy zmizeli a nahradila je noční hvězdná stráž. To už se maminka s Alenkou odebraly domů.
~*~
"Dobrou noc, srdíčko moje." Řekla maminka a usmála se. V očích se jí ještě leskly ty neposlušné slzy. Ale obě dvě věděly, že je babička neopustila, že tam s nimi bude každý den. Bude se na ně spolu s dědečkem usmívat z oblohy a dědeček už nebude zpívat smutné písničky, jen ty veselé.
Když se za maminkou zavřely dveře, přesunula Alenka svou pozornost z oblohy na obraz, na kterém se vesele usmívala babička a v klíně si držela svou svatební kytici ze slunečnic.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dodlovičovna | Web | 16. srpna 2009 v 7:30 | Reagovat

páni to bylo krásně melancholický...moc se povedlo :-))

2 Morbid_Curiosity | 16. srpna 2009 v 12:47 | Reagovat

[1]: Děkuju :)

3 Mornafinde | Web | 23. srpna 2009 v 18:19 | Reagovat

Přečteno jedním dechem  ;-)

4 Morbid_Curiosity | 27. srpna 2009 v 18:14 | Reagovat

[3]: :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama